pátek 30. prosince 2016

Camino říjen_den devátý



12.10.2016
Teo - Santiago de Compostela
Teo opouštíme zase za tmy, ikdyž tentokrát o tři hodiny později než v květnu. Je před osmou ranní a teprve se rozednívá. Šumění potoka a stromů opět dává dojem, že lehké mrholení je silným deštěm. V květnu jsme odcházeli v 5.45 jako první, dnes jsme mezi posledními. S čelovkou na hlavě hledám šipky, ale siluety už jsou přeci jen znatelnější. Konečně pořádně vidím, kudy jsme tenkrát šli. Bez snídaně upínáme své naděje na 5km vzdálený bar, dle ukazatele. Ten se však před kruhovým objezdem v O Milladoiro ukáže být zavřeným obytným přívěsem. 
12.10.2016 příchod do Santiaga de Compostela

Rozednilo se a tak tentokrát nepřehlédnu šipku. V květnu jsme si blouděním cestu spíš nepatrně zkrátili. Začíná pršet, po hodině a půl tak konečně zalezeme do prvního otevřeného baru na snídani. Počasí jakoby vědělo, do hodiny je modré nebe a provází nás až ke katedrále. 
12.10.2016 příchod do Santiaga de Compostela

Cesta se nám vleče, jako bychom tentokrát zpomalovali, zatímco poprvé jsem zrychlovala. Vlivem počínající nemoci našeho souputníka jsou poslední tři kilometry při průchodu Santiagem utrpením. Už víme, že tam nedojdeme ani do poledne. Před nemocnicí, kde se šipky různí, zkouším tentokrát zahnout doprava a ukazuje se, že je do delší trasa s dalšími odbočkami. Santiagem jich na konci Portugalské cesty vede několik. Všechny ale vedou tam, kam mají.  
12.10.2016 Santiago de Compostela

 U parku Alameda už se snažím zrychlit, abychom se snáze prodrali davem. V duchu znovu děkuji M. za její květnový nápad jít brzo ráno. Příchod probouzejícím se městem na liduprázdné náměstí byl nezapomenutelným zážitkem. Nesrovnatelně impozantnější než po poledni v davu. Cestou poslední den mám možnost bilancovat a srovnávat. Už vím kudy a kam jdu, až na dvě drobné odbočky jdu stejnou trasou jako v květnu. Je to čistě mechanická záležitost těla a mysl má prostor pro přemýšlení. 
12.10.2016 Santiago de Compostela

Nelze srovnávat ve všem, ale určitě bych znovu radši přišla do Santiaga za rozednění, kdy je Praza do Obradoiro liduprázdné. Znovu bych radši šla v květnu, hlavně kvůli délce dne. Dalším Poutníkům bych určitě doporučila trasu z Porta po pobřeží po Senda Orla litoral s přejezdem trajektem mezi Caminha a A Guarda, a odbočkou na Variante Espirituel za Pontevedra.
12.10.2016 Santiago de Compostela
Jenže síla prvního Camina je nezapomenutelná a nesrovnatelná. Druhé už je o dost odlišné. Ale opět je to o bolesti, překonávání se, nových zkušenostech. Ikdyž vyzkouším nové postupy na péči o puchýře, opět se nějaký vynoří. Tentokrát aplikuji postup francouzské sestřičky s injekční stříkačkou a musím jí dát za pravdu, že je zatím nejlepší. Ještě několik cest, rad a pokusů a vychytám to:)
12.10.2016 Santiago de Compostela

V čem byly obě cesty podobné byly fáze mého přístupu. Od prvotního nadšení a očekávání, po stav beznadějného kladení si otázky „Proč já to vlastně dělám?“, připomenutí  „Rychle jsem zapomněla, jak to bolí!“, přes konstatování, že už je to naposled, co sem jdu, až po závěrečnou fázi vymýšlení, kudy a kdy by to ještě šlo.  

Ještě jsem se ani nevrátila domů, a už se mi v hlavě rodily nápady na další Camino. Počínaje nabídkou na společnou cestu ze Saint Jean nebo z Lisabonu, až po tu nejodvážnější ze všech, jít z domu. Ne naráz, ale na etapy. Semínko, které mi do hlavy zasadil komentář pod mým článkem O vývoji myšlenek jedné Poutnice začátečnice, začalo klíčit,  a po vyprávění od jeho autorky na listopadovém Setkání Poutníků od spolku Ultreia zdárně roste. Potřeba dlouhodobého plánu je něco, co ho živí. Potřeba snít, někam dlouhodobě směřovat a překovávat své limity.
Nakonec je to odpovědí, kterou mnozí na Cestě hledají. Odpovědí i na otázku, která se jim po návratu v rozčarování, že jim něco i přesto chybí, opětovně dere do hlavy. Tak dlouho, že chodí Camino opakovaně. Dokud si neuvědomí, že jde o ten proces Cesty a o to vytyčení Cíle.  
Najít si své vlastní Santiago v každém dni. Vědět, kam směřujeme, nenechat se odradit překážkami a užít si každý krok Cesty. Kamkoli.

čtvrtek 29. prosince 2016

O Společném směřování


Camino, stejně jako život, Vám přivádí do cesty různé souputníky. Až už s nimi jdete od začátku, potkáte na hodinu, na den nebo putujete až do konce. Na nějakou dobu máte stejný cíl a stejné tempo. I hodinové setkání na Vás může zanechat významnou stopu. Co však znamenalo hodně pro Vás, nemusí druhému vůbec zůstat v mysli. Nikoho nepotkáte jen tak, každé setkání má nějaký význam, třeba i jednostranný.
Význam cesty, ani hodnota Cíle však pro Vás nemusí být stejná, ač jste do něj došli společně. Poznáváte to postupně už na rozcestích, jak se Váš pohled na Cestu liší. Tušíte to z tempa, z jednotlivých zastavení i dílčích etap. Přesto stále máte dojem, že společná Cesta předurčuje shodné vnímání Cíle. Přesto stále sázíte na to, že když už jste společně vyšli a jdete, Váš přístup k Cestě a k Cíli je alespoň trochu podobný nebo ideálně stejný. Někdy to zjistíte už na Cestě, že směřujete jinak, jinam a jinudy a Vaše kroky se rozejdou. V horším případě Vás čeká v Cíli velké prozření.
Když vám život přivede do cesty někoho, s kým je Vaše tempo a směřování natolik podobné, že se rozhodnete jít společně, stáváte se silnějšími. Víte, že společnými silami budete snáze směřovat ke společnému cíli, že jednou bude táhnout ten a podruhé onen, že se jeden na druhého můžete spolehnout. To je podstata partnerství, životního i pracovního. Kráčet stejným směrem s tím, že jdete vedle sebe a pokud je jeden v něčem slabší, střídáte si pozici toho, kdo jde první.

Může se však stát, že se jednoho dne rozhlédnete a zjistíte, že ten člověk není za Vámi, vedle Vás ani před Vámi. Vaše cesty se rozdělily, nevíte kdy, nevíte kde. Každý z Vás už směřuje jinam, po jiné cestě, aniž byste kdy zaregistrovali rozcestí. Nicméně jste si tak vzdáleni, že na sebe musíte křičet, abyste se slyšeli. Čím víc na sebe křičíte, tím jste si vzdálenější.

A pak Vám dojde, že Vás to neskonale vyčerpává. Není cesty zpět, jen dopředu. Každý svou cestou.Jen tak se můžete stát znovu silnými, když se přestanete vzájemně vyčerpávat. Společná etapa Cesty je u konce. Nezbývá, než přiznat si to. Vlastní selhání na jednotlivých rozcestích, nepřizpůsobené tempo, neschopnost komunikace o důležitých i dílčích krocích, a pravděpodobně zcela odlišná představa Cíle i Cesty k němu.
Na Cestě poznáte člověka v tom pravém světle a sami sebe jakbysmet. Stačí k tomu pár dní. V životě vám to může trvat i několik let, než prozřete. Pokud chcete někoho poznat a ověřit si, zda dokážete jít za společným cílem podobným tempem, vydejte se na Cestu. Nemusí to být zrovna do Santiaga.
To, že s někým máte společný Cíl neznamená, že jdete stejnou Cestou. 
A společná Cesta ještě nemusí znamenat společný Cíl.

středa 28. prosince 2016

Camino říjen_den osmý

11.10.2016
Vilanova de Arousa - Pontecesures - Teo
Legenda praví, že po umučení Sv. Jakuba v Jeruzalémě roku 44 vypustili  jeho následovníci jeho ostatky v loďce na moře, aby nebylo zneuctěno. Loďka vedená anděly doplula až do města Padrón ve Španělsku, kde Jakub šířil křesťanství. Odtud ho jeho následovníci donesli až do místa, které dalo vzniknout městu Santiago de Compostela. Historický výklad praví, že jeho ostatky tam byly přeneseny mnichy v 8. století, aby byly uchráněny před Saracény.



11.10.2016_Ria Arousa




Právě na legendě o cestě po vodě do Padrónu, je založena třetí etapa Variante Espirituel. Ač o den delší a lehce haněná pro účel pozvednout turistický ruch, nabízí Variante Espirituel alternativu na přeplněném a celkem nezajímavém úseku Camino Portugués mezi Pontevedra a Pontecesures.



11.10.2016_Ria Arousa



Rozhodla jsem se tudy jít v říjnu pro změnu a pro srovnání, navnaděna poutavým vyprávěným Američanů, kteří tudy šli v květnu. Ani jednou jsem nezalitovala a zcela určitě bych znovu dala přednost této trase před klasickým úsekem Camina. Žádné závody poutníků, více cest lesem, zajímavý profil, kláštery a na závěr cesta lodí „Ruta Marítima del Mar de Arousa y Río Ulla“.

11.10.2016_Ria Arousa





Ano, není to vůbec poutnické. Kdybych šla první Camino, cítila bych to jako porušení pravidel. Jenže podruhé už víte, už jste to pěšky ušli, už jste došli do cíle...a díváte se na to nepatrně jinak. Jdete pro tu cestu a někdy k ní patří i cesta lodí. Kdo nechce používat dopravní prostředek, může samozřejmě z Vilanova de Arousa do Pontecesures jít pěšky.

11.10.2016_Rio Ulla




My si však kupujeme den předem v albergue lístek na loďku, která odjíždí v 9 ráno. Dostaneme varování, že bude zima. Oblékneme si téměř vše, co máme, ale když vidím otevřený nafukovací člun, je mi jasné, že po hodině na něm budeme jako rampouchy. Člun je pro 8 lidí a jedeme skoro všichni, krom Ira a záhadného poutníka bez batožiny. 


11.10.2016_Rio Ulla



Nejprve projíždíme Riá Arousa, zátoku plnou sádek na mušle, na kterých jsme si večer tak pochutnávali. Australan vedle mě ukazuje na mraky na kopcích a vyhrožuje deštěm. Slunce vychází mezi nimi a dělá na vodě neuvěřitelnou podívanou. Riá Arousa přejde do Río Ulla, cestou míjíme 17 křížů a pozůstatky Torres de Oeste. Mraky se protrhávají, slunce vyšlo.

11.10.2016_Rio Ulla



 



Do Pontecesures dojedeme zmrzlí a jdeme rovnou na čaj do prvního baru při cestě. Odtud je to 25km do Santiaga, což by nebyl problém zvládnout, ale dnes chceme pouze do Teo. V Padrónu se podíváme na trh a pak už je cesta opět hrou na vyhýbání se hlavní silnici a několik stovek metrů i podél ní. V květnu nám tento úsek připadal nekonečný a nezajímavý. Vytržením je snad jen uzounká cestička starou vesnicí, kdy máte dojem, že jdete někomu přímo po dvoře. Nebo kouzelné schránky na chleba hned vedle těch poštovních, do kterých pekař denně rozváží pečivo.




11.10.2016_Rio Ulla


Po pár kilometrech se začneme předhánět s poměrně velkou nesourodou skupinou a začnu mít obavu o střechu nad hlavou. Napočítám jich 8 a když připočtu další, které jsme minuly, začnu zrychlovat. Popohání nás i počínající mrholení, ale při těch závodech se nechci nikde schovávat a čekat až to přejde. Před Teo u baru potkáváme "naše" dva Němce a Australana, kteří se nemohou rozhodnout, za tu chtějí zůstat nebo dojít až do Santiaga. Další tři důvody zrychlit, v Teo je jen 28míst.


11.10.2016_Padrón
  


Přijdeme tam promoklí a na naše poměry nezvykle brzo. Po nás už zbude jediné volné místo. Zbytek dne prší a my se jen regenerujeme. V baru na kopečku nad albergue spojíme oběd se svačinou, kávou a večeří v jednu velkou hostinu a pak už jen očekáváme náš poslední den.


11.10.2016_Svatojakubské mušle jako fasádní obklad


 
 

Albergue Teo
Albergue de peregrinos de Teo
mapa
municipal, 28 míst, 6 euro

neděle 25. prosince 2016

O Kráse



Většina Poutníků tvrdí, že nejkrásnější na Caminu jsou východy a západy slunce. Také mluví o krajině, přírodě, nebi, slunci, mracích nebo duze. O jevech, kvůli kterým nemusíme chodit do Santiaga. Jsou i u nás. Slunce vychází a zapadá každým dnem, aniž bychom tomu často věnovali větší pozornost. Zatímco si čistíme zuby, chystáme snídani, vyprovázíme děti do školy nebo jsme v práci, slunce vychází skryté za domy, kopci, skryté mimo náš zorný úhel. A tak můžou být východy a západy slunce podobně krásné každý den nejen na Caminu. Jen jim nevěnujeme pozornost.
Zelenější tráva a modřejší nebe, někde tam za hranicemi. Tisíckrát omleté klišé, založené pouze na běžném fyzikálním jevu lomu světla. Když vyměníme malebnou českou kotlinu za pobřeží Atlantiku, bude nám v tu chvíli připadat pobřeží plné dechberoucí krásy. Na týden, dva. Jenže co kdybychom tam žili celý život. Budeme tu krásu vidět stejně jako ve 14 dnech? Nebo nás naopak uchvátí dovolená ve středu  Evropy?
Jedno z kouzel putování spočívá v tom, že konečně dáme prostor zdánlivě obyčejným věcem. Soustředíme se více na každý krok, na svůj dech, na to co vidíme kolem sebe. A konečně tak vnímáme krásu světa. Krásu, která je stále kolem nás, jen ji v běžném životě nedokážeme vnímat.

Krása je v očích toho, kdo se dívá. Když se zapomeneme umět dívat, nemůžeme ji vidět.
Když přestaneme v životě vidět krásu, pomůže vydat se na Cestu, třeba na nejbližší kopec, otevřít oči a dívat se. Za krásou nemusíme chodit za dalekým cílem. Jen ji musíme umět vidět.

pátek 23. prosince 2016

Camino říjen _ den sedmý

10.10.2016

Armenteira - Vilanova de Arousa




Albergue opouštíme až před devátou, ikdyž pravidlo zní do 8. Našemu souputníkovi se udělalo zle, ale pořídíme mu tu na sestup alespoň apartní bambusovou hůl. Ve vsi není kde posnídat ani nakoupit, proto albergue nabízí čaj, instantní kávu a nějaké balené mufiny za dobrovolný příspěvek ke snídani.


10.10.2016_Ruta da pedra e da Aqua



Prvních 5 kilometrů pokračuje včerejší sestup, dnes po stezce zvané „Ruta da pedra e da Aqua“ – cesta kamene a vody. Lesní stezka vede kolem potoka a archaických zbytků kamenných mlýnů a náhonů. Zkoumáme, kocháme se a vzhledem ke stavu posádky nikam nespěcháme. Dávno nás všichni předešli a jdeme sami.


10.10.2016_Ruta da pedra e da Aqua


Ke konci se již těšíme na první ranní kávu. V Taberna Os Castaños ji pak plynule spojíme se svačinoobědem a užíváme si krásného dne. Cesta pokračuje podél řeky Umia, prohlížíme si vodní ptactvo, rozlehlé vinice i keře bobkového listu. V půlce nás předběhne Španěl, který jakoby šel na krátkou vycházku nebo spíš ze vsi do vsi. Na sobě tričko a kraťasy, přes jedno rameno malý vak. Ani mě nenapadne, že by mohl být poutníkem.



10.10.2016_Ruta da pedra e da Aqua_ stíny poutníků


Párkrát stavíme kvůli tomu či onomu a když dojdeme do další vsi, s hrůzou zjistíme, že podle ukazatele máme za sebou teprve polovinu dnešní cesty. Jenže jsou 4 hodiny odpoledne a v říjnu se stmívá kolem osmé.


10.10.2016_Ruta da pedra e da Aqua



Poté se naše ležérní procházka změní v ostrý pochod. V hlavě počítám jak je to vůbec možné jít tak pomalu a zda máme šanci dojít dnes za světla. Když začne být ve vzduchu cítit oceán, lehce mě opouští panika.

10.10.2016_Ruta da Umbria



Jenže jak se němu blížíme, je to jako bychom přicházeli do Rákosníčkovy země. Mlha před námi je najednou i kolem nás, k tomu zápach, a jako vždy touto dobou nikde ani živáčka. Depresivnější příchod do cíle si představit snad ani nejde. Oceán při odlivu za sebou nechává stovky metrů bahna, zápachu a kouřící komín nedaleké továrny tomu nepřidá. Jdeme podél toho, co obvykle bývá pobřežím a nejednou se z mlhy vynoří silueta mostu. Zaraduji se, protože jsem ráno v albergue na mapce zahlédla výřez, kde je ta příští – přesně vedle mostu. Brzo se však ukáže, že vedle tohoto nikoli.


10.10.2016_Vilanova de Arousa



Přicházíme ke kempu se soukromou ubytovnou, ale nikde nikdo. Pláž po sezóně je pustá, vše zavřené, jako po vymření. Poslední kilometr se tentokrát zdá snad čtyřnásobným. Jdu v čele a vyhlížím nějaké znamení nebo někoho, koho bych se zeptala. Až nakonec narazíme na ukazatel před lávkou pro pěší, kudy k albergue a kudy k lodi.


10.10.2016_Vilanova de Arousa


Ubytovna je ve velké moderní sportovní hale. Ve dveřích se srazím s Němcem a Australanem, kteří jsou pobaveni tím, jak pozdě jsme přišli. Uvnitř je stejných pár poutníků jako včera, jen jeden navíc, ten co nás předběhl. Spí v tom, v čem přišel, nic víc nemá. Jen obří display jeho mobilu září dlouho do noci. Hospitaleiro nám rovnou prodává lístky na loď, provází albergue a nakonec u pc ukazuje vše potřebné, včetně menu, které nabízí místní restaurace. Vydáme se tam a užíváme si plné mísy mušlí. Dnešní den byl náročnější než jsme čekali.


Albergue Vilanova de Arousa
municipal, 6e, cca 24 míst
mapa

čtvrtek 22. prosince 2016

O Strachu, Hranicích a Překážkách

Ty největší překážky si na cestu klademe sami. Svým strachem, očekáváním, obavami, leností. Největší překážkou pro to, abychom někam došli, je odkládání startu. Kolik z nás plánuje, kam vyrazí, respektive co udělá, až jednou...a následují výmluvy na nedostatek času, peněz, souputníků, odvahy. Až jednou není v kalendáři. A nikdy se ho nemusíme dočkat. Ve skutečnosti to není nedostatek něčeho, ale strach věnovat všechen čas nebo peníze cestě za svým cílem, strach jít sám a do neznáma.
Strach nás paralizuje a brání nám udělat krok vpřed. Dělá kopce v našich očích příkřejší, vzdálenosti delší a podmínky méně přívětivé. Každý krok, který uděláme, ho zmenšuje a dodává nám odvahu jít dál. Až jednou dojdeme příliš daleko na to, abychom se vrátili.
Nejhorší je začít, rozhodnout se, vyjít z domu. To je krok, který si budeme ze své Cesty kamkoli pamatovat jako ten stěžejní. První krok je ten, který překonává hranice naší pohodlnosti, komfortu a známého prostředí. Jen díky němu můžeme udělat kroky další.
Když nikdy nevyrazíme na Cestu za svým Cílem, nemůžeme ho dosáhnout.

středa 21. prosince 2016

Camino říjen _ den šestý

9.10.2016   
Pontevedra - Armenteira

Z Pontevedra odcházíme stejně jako v květnu v neděli a proto posnídáme v nádražním baru. Město se probouzí za asistence úklidových čet na náměstí. Místo, kde se dělí Camino Portugués a Variante Espiritual je zde  , cca 5 km za albergue Pontevedra. Než tam dojdeme, jdou za námi doslova davy. Posledních 100km před Santiagem jsou zástupy poutníků včetně organizovaných skupin, které jdou nalehko a tranzit jim převáží věci od jedné ubytovny k další. Je to skoro jako branný závod.

9.10.2016_místo, kde se za Pontevedra dělí Camino Portugués a Variante Espiritual

Jakmile však odbočíme na Variante Espiritual, jdeme zase sami a dalšího poutníky toho dne potkáváme až po 15km. Informace o Variante Espiritual včetně mapek jsou k dostání v albergue neb info centru Pontevedra. Poprvé jsem o ní slyšela od Američanů v květnu a ti mi ji vřele doporučili. Ačkoli ji někdo považuje za netradiční camino s čistě komerčním nebo turistickým účelem, nic z toho nepociťujeme. Naopak. Je tu po rušných úsecích opět klid, krásná cesta přírodou a výhledy do krajiny.

9.10.2016_začátek Variante Espiritual



Dle ukazatele nás dnes čeká celkem 22km do vsi Armenteira s dvojím stoupáním a zastávkou u kláštera v Poio a v rybářské vsi Combarro. Druhé převýšení vypadá dle výškového profilu hrozivě.


9.10.2016_den šestý_značení Variante Espiritual












První kilometry jsou však velmi malebné přes vinice a vsi, kolem kostelíku, který nás už z dálky vítá zvonkohrou. Značení je tu na dřevěných cedulkách se žlutou šipkou a svatojakubskou mušlí a mečem.

9.10.2016_den šestý_značení Variante Espiritual



Do vesnice Poio ke klášteru Parroquia San Xoán de Poio přicházíme těsně před polednem. Je tu rušno, ale i přesto ve stínu stromů mezi svátečně oblečenými návštěvníky posvačíme. Začínám si uvědomovat, že dnes trpím lenorou. Jde se mi těžko. Nic mě zásadně nebolí, ale prostě se mi jen nechce. Hlava ví, že nás čeká velké stoupání a vytváří si předem blok. A když se nechce, je to horší, než když se nemůže.


9.10.2016_Parroquia San Xoán de Poio

Bojuju s tím vnitřně až do rybářské vesnice Combarro, kde doufám v nakopnutí kávou. Jenže pauza se nám natáhne, jakobychom s tím bojovali všichni a oddalovali ten kopec, co už před sebou vidíme. Ani si pořádně neprohlédneme celou tu malebnou vísku.



9.10.2016_vesnice Combarro

Stoupání z rybářské vesnice Combarro je velmi příkré, výškový profil na ukazatelích nelhal. Jenže se ukazuje, že v mé hlavě byl díky tomu výškovému profilu na mapě ještě prudší a vetší než ve skutečnosti. Nahoru to jde mnohem snáž, než jsem čekala. Snad tím odhodláním, aby to už bylo za námi.


9.10.2016_stoupání z vesnice Combarro



Za slabou třičtvrtěhodinu jsme na kopci a odměněni výhledem na místa, kterými jsme šli. Pak už jen lehká hřebenovka lesními cestami a klesání k Armenteria. To se vynoří z lesa přímo pohádkově, babička v šátku pase ovce, kamenným korytem vede voda z potoka ke klášteru. Šipky jsou tu dvojí, přímo ke klášteru nebo do vsi oklikou. Trochu nás mate obří ubytovna, ale není to municipal. Tam nás nakonec naměrují z baru, což je v Galícii nejlepší info centrum.


9.10.2016_výhled na Ría de Pontevedra


V klášteře je možné nahlédnout do rajského dvora a do kaple, ale jeptiška v klášterním obchodě nic o razítkách do crendciálu neví. Je neděle, a zřejmě nějaký významný den, do kláštěra proudí i pozdě odpoledne svátečně oděné davy. Připadáme si nepatřičně, zaprášení z lesní cesty až za ušima.
V albergue není hospitaleiro, ale jsou tu dva Němci, Australan a Ir.  Maličká ubytovna s nešikovně řešenými sprchami se prý málokdy naplní, ani v sezóně tu není rušno.


9.10.2016_Monasterio Armenteira


Albergue Armenteira
municipal, 6e, 20 míst
mapa

úterý 20. prosince 2016

O procházení projdutých cest



Měla jsem trochu obavu, jaké to bude, jít za stejným cílem a stejnou cestou. Z plánovaných 175km na říjen mělo být 45 shodných s květnovou cestou. Úsek dvaceti km mezi Redondela a Pontevedra a posledních 25km z Pontecesures do Santiaga. Sice jen dílčí část, ale přesto to byly téměř dva dny na stejné cestě.
Podruhé nevstoupíte do stejné řeky, ani neprojdete stejnou cestou. Ikdyž jdete stejnou trasou v rozmezí pouhých 5 měsíců, změní se cesta a změníte se vy. Jednou někudy jít ještě neznamená, že tu cestu znáte. Naopak je to příležitost poznat ji lépe. Vidět to, co jste poprvé přehlédli. Vidět ji v jiném světle, doslova už jen proto, že jdete v jiné roční období. Jinak ji cítit, protože jste na cestě jiný počet dnů. Více se soustředit na cestu, protože v jejím cíli už jste byli.
Je zajímavé, nakolik se Vám při pěší pouti zaryje do paměti tolik detailů. A přesto zjistíte, že jste neviděli zdaleka vše. Když se za Redondela náhodou při krátké pauze otočím, vidím most Puente de Rande v celé jeho kráse jako na dlani.Ten, který jsme v květnu tolik chtěly vidět. Byl tam, celou tu dobu, jenže my šly s očima upřenýma před sebe a kolem sebe. Neotočily jsme se. Někdy máte to, po čem prahnete, přímo u nosu, jen ten nos neotočíte správným směrem:) 
Psala jsem o tom už v článku O Idealizaci, ještě před říjnovou cestou. A najednou je to tu znovu potvrzeno. Na jakékoli cestě, i v životě je dobré dívat se před sebe, abychom nešlápli vedle. Podívat se občas za sebe, abychom viděli jakou cestu jsme ušli. A rozhlížet se kolem, abychom viděli i jiné cesty, než jsou ty přímo před námi. Mít kompletní obraz.
Protože to, co na své Cestě hledáme, nemusí být vždy před námi nebo v našem zorném poli.

středa 14. prosince 2016

Camino říjen _ den pátý

8.10.2016   
Redondela - Pontevedra



Trasu Redondela - Pontevedra jdu již podruhé, ale nevadí mi to. Patří k těm krásným. Zatímco v květnu jsme vycházely už z Mós (viz Den sedmý 21.5.2016) před šestou ještě za tmy, dnes také skoro za tmy vyrážíme z Redondela kolem 8. První ranní kávu si však dáváme na stejném místě jako posledně, v rohové kavárně naproti albergue. V květnu jsem o ní skoro tři hodiny chůze snila.

8.10.2016 východ slunce zpoza kopců za Redondela


Tenkrát jsem měla krizový den, snad tím podseknutým vstáváním, vycházením za tmy, bolavými puchýři a demotivací. Dnes je mi fajn a třeba tak uvidím stejnou cestu jiným pohledem. Když víte, co Vás na cestě čeká, jde se Vám o poznání jinak.

8.10.2016 památník ze svatojakubských mušlí mezi Redondela a Arcade


Kochám se východem slunce zpoza kopců a když si na krátké zastávce sundáváme bundy, otočím se. Za námi se jako na dlani skví v celé své kráse most Puente de Rande. Ten, který jsme v květnu tolik chtěly vidět. Byl tam, celou tu dobu, jenže my šly s očima upřenýma před sebe a kolem sebe. Neotočily jsme se. Někdy máte to, po čem prahnete přímo u nosu, jen ten nos neotočíte správným směrem:) 


8.10.2016 kamenná veřejná prádelna a kašna, Arcade

Tenkrát mě bolel každý krok a na kopci kousek před památníkem z mušlí jsem u patníku s číslem 79,72km dostala nové měřítko toho, co je to být opravdu v hajzlu. Dnes ho minu s pousmáním nad tou vzpomínkou. U památníku nás předbíhá velká skupina Poláků, která Vigo přejechala busem. Nejsou zdaleka jediní, kdo si chtěl ušetřit trmácení se přes nekonečné Vigo. Památník od května doznal dost změn, mušle jsou jiné a jeho konstrukce už nestojí, jen se opírá o kamennou zeď.
8.10.2016 Puente Románico Pontesampaio, Arcade


 V Arcade si dáme obědovou pauzu a konečně potkáváme Svatojakubské mušle na prodej pro mé souputníky. Románský kamenný most mi dnes nepřipadá až tak úzký jako minule. A ani stoupání do kopce za ním není tak příkré. Jen v lese jako by řádil polom a sprejer, stromů je méně a šipek je všude až moc. Hyzdí z boku patníky a jsou nesmyslně nahusto, přestože v těchto místech nebyl problém s orientací ani předtím. Na nejvyšším bodě kopce opět sedí podnikavci a prodávají chlazené nápoje a suvenýry.

8.10.2016 kamenná cesta na kopec před Pontevedra



Během dne se míjíme s dvěma páry s trikolorou na batozích, mluvícími podivným slovanským jazykem. Snažím se je rozšifrovat, ale nedaří se. Když se potkáme před kaplí Capilla de Santa Maria, neodolám a ptám se odkud jsou. Z Německa odpoví a dál si švitoří po svém. Mé první setkání s minoritou Lužických Srbů, o které jsem dosud stěží něco věděla. Trochu je pobouří, že se nehrneme s batohy rovnou do kaple jako oni. Konstatují, že Češi vlastně nejsou moc pobožní. Tato věta zní v jejich jazyce téměř jako v češtině. Složíme batohy venku, počkáme až si dají razítko do credencialu a necháme je zase odběhnout.


8.10.2016 posprejované patníky před Redondela

Kousek za kaplí odbočujeme z asfaltu opět k potoku, tentokrát jdu najisto. Tip, který jsme dostali minule od Američanů vede klikatou cestičkou podél potoka ve stínu stromů, zatímco oficiální cesta po silnici na slunci. V zákrutách sice jdete o 1km víc, ale je to mnohem příjemnější. Kde se můžete odpojit a jít podél potoka až téměř k albergue ukazuje tato mapa. Sejít ze zkratky můžete už u křížení s hlavní silnicí, ale takto se vyhnete přecházení silnice a čekání na několika světelných přechodech



8.10.2016 albergue Redondela



Albergue municipal je ta u železnice napravo od trasy, zatímco nalevo je soukromá. Municipal má dvě ložnice s celkově 56 místy. V květnu jsme měly jedny z posledních míst, dnes si můžeme vybrat i dolní postele v lepší ložnici s okny do ulice, nikoli ke kolejím. Tentokrát mi připadá snesitelnější. Do večera se naplní a je nás tu naráz 10 Čechů. Soukromá albergue naproti má v suterénu hospodu, kde mají večerní poutnické menu, snídaňové je k dostání v nádražním baru. Kdo chce ochutnat ryby, mořské plody nebo vynikající galicijské chobotnice pulpo a la gallega, tak skvělá restaurace je na Rúa Ramon Otero Pedrairo přímo na trase, pár desítek metrů od železničního nadjezdu před albergue (ze zkratky se musíte kousek vrátit).


Albergue de Pontevedra La Virgen Peregrina
municipal, 56 míst, 6 euro
 



neděle 11. prosince 2016

O Samostatnosti



Na cestě mezi O Freixo a Redondela hodně přemýšlím o samostatnosti. V hlavě mi utkvěly z dětství dvě rady, kterými se řídím. „Nejlepší pomoc najdeš na konci své vlastní ruky“ a „Musíš se o sebe umět postarat sama, nikdo to za tebe neudělá“. Jakoby předvídaly přítomnost.
Naučila jsem se samostatnosti celkem snadno, ale stal se ze mě sólový hráč. Ve všech ohledech, v osobním životě, v práci. Hraju sama za sebe ne proto, že bych nechtěla hrát v týmu, ale protože ten tým nemám. A čím déle to trvá, tím víc se obávám své neschopnosti týmové hry.
Je však samostatnost příčinou nebo důsledkem toho, že funguju sama za sebe? Nebo jen jedno podporuje druhé a motám se v bludném kruhu? Vždycky jsem samostatnost považovala za ctnost, ale s postupem času zjišťuji, že pro mnohé může být iritující a hraničící se sobeckostí.
Není to o tom, že bych nikoho dalšího nechtěla do života zahrnout. Nejsem zvyklá žádat o pomoc, protože by mi většinou byla odpovědí sotva ozvěna. A tak si musím poradit sama. V okamžicích, kdy by třeba někdo na pomoc i byl, nechci ho obtěžovat.
Když jsme v květnu putovaly s M., byly jsme samostatné obě. Každá s nás se uměla postarat o sebe i své věci. To však neznamenalo, že bychom byly v nějakém ohledu sobecké. Při druhém putování si všímám, že mí souputníci fungují trochu jinak, snad tím, že jsou pár. Mají tendenci mi s něčím pomáhat, ačkoli o to nežádám. A jakoby mé samostatné chování přestávalo být ctností, ale začínalo být něčím, co mě odděluje.
A tak se učím, že na světě nejsou jen mé ruce. Že mi někdy může pomoc ruka cizí. Je to nezvyk, protože vím, že tu vodu nebo jinou věc z batohu bych si podala sama. Znamenalo by to sice sundat a naložit ho, ale nebylo by to zdržením. Učím se požádat o pomoc, ne ani tak pro zjednodušení mého života, jako pro to, abych nebyla solitér. Stále s obavou, co když si na cizí pomoc snadno zvyknu a po návratu mi bude chybět.
To, že kráčíte po své Cestě sami neznamená, že nechcete, aby se k vám někdo přidal. To, že si neřeknete o pomoc neznamená, že ji nepotřebujete. To, že jste samostatní neznamená, že jste sobci. Můžete být samostatní a přesto svou Cestu za společným Cílem sdílet s někým jiným. S někým, kdo má podobné tempo a o koho s v případě potřeby můžete opřít.

pátek 9. prosince 2016

Camino říjen_den čtvrtý




7.10.     
O Freixo - Redondela 

V albergue O Freixo jsme nocovali sami. Odcházíme do tichého a mlhavého rána po asfaltové cestě eukalyptovým lesem vstříc dalšímu dni. Tentokrát si pro snídani musíme dojít necelou hodinku k prvnímu otevřenému baru. Zatím je cesta dobře značená a na rozdíl od předchozích dnů se neztrácíme.


7.10.2016 mlhavé ráno v O Freixo




V baru potkáváme místní postarší pár, už ode dveří nám přejí šťastnou cestu. On vypadá povědomě, asi byl přítomen včerejší velkolepé show, kdy nás Angel přivedl do albergue. Paní se mnou prohodí pár vět a zmíní se, že spoluvytvářeli tuto trasu. Asi je nepotěšil fakt, že jsme se na ní tak pěkně ztratili.

Ačkoli jsme doufali, že tato cesta nás povede kolem Viga  a nikoli přes něj, vede nás stále po asfaltu zástavbou, až u Museo Municipal zase ztrácíme šipku. Párkrát ji uvidíme, ale křižovatek je mnoho a šipek ubývá. Jsme ztraceni uprostřed statisícového Viga, kde nikdo nechápe o co nám jde, když se ptáme kudy na Camino de Santiago. Nejlepší rada, kterou dostaneme je "je jedno kudy půjdete".

7.10.2016 konečně dobré značení na cestě nekonečným městem Vigo



Nakonec nám paní v trafice poradí, kde asi je žlutá šipka, cca 300metrů od ní. Po dlouhém bloumání ji najdeme, ale opět se ve městě pravidelně ztrácí. Tam už naštěstí dostáváme lepší rady. Jsme přímo v centru Viga, kterému jsme se chtěli vyhnout. Začínám chápat ty, kteří ho radši přejeli mhd. Ztratíte-li se tu, jděte na ulici Rúa de San Roque nebo Rúa Urzaiz, tam už směr v pohodě najdete a dál šipky pokračují bez problémů. Cesta je odtud vyznačená i na mapy.cz

7.10.2016 výhled na zátoku San Simón




Přesto je cesta Vigem zdlouhavá a nepříjemná, dokud nás nevyvede na kopec s výhledem na deltu Río de Vigo a zátoku Ensenada de San Simón, plnou plovoucích sádek na slávky. A také s nádherným výhledem na Puente de Rande, přes 1,5km dlouhý zavěšený most. Při naší cestě v květnu jsme ho tolik chtěly vidět, ale zahlédly ho jen na dálku mezi stromy z lesa na cestě mezi Redondela a Pontevedra. Dnes ho vidíme v plné kráse z několika stran, jen ho hyzdí jeřáby.

7.10.2016 výhled na zátoku San Simón a Puente de Rande


Redondela by měla být už skoro na dohled, doslova za kopcem, těch je tu však několik za sebou a tak se poslední kilometry opět zdají nekonečné. Naštěstí jdeme prašnou cestou lesem po téměř celodenním utrpení na ve městě na asfaltu. Když dojdeme do Redondela, šipky se mění ve známé kachle a cestu k albergue už znám. Sídlí přímo v centru v historické věži s info centrem. Je to jedna z nejkrásnějších, které jsem zatím viděla. Přesto tuším, že pro mé souputníky to bude silný zážitek, vlastně jejich první noc ve skutečně plné albergue. Sotva se zhasne, slyším pod námi chrápání i přes své špunty v uších. I to je Camino.

Albergue Redondela
municipal, 42 míst, 6e 


středa 7. prosince 2016

O Břemenech

Mnozí s nás na zádech nesou víc, než zvládnou. Nesou břemeno své, svých blízkých a ještě mají tendenci si nakládat víc a víc. Ne proto, že by to bylo nutné. Ne proto, že by je o to někdo požádal. Nechtějí být mučedníky, jen mají tendence obětovávat se v domnění, že jejich okolí to ocení. Místo ocenění však dosáhnou jen toho, že se jim láme vaz.
Přiznat si, že na něco nestačím, nebo že je toho na mě moc. Nejen nahlas před ostatními, ale i sám sobě. Připustit, že nejsem hrdinou až do posledního dechu v boji, který vedu jen sám se sebou, zatímco panuje mír. Uznat svou slabost, nedokonalost či neschopnost. To každý nedokáže.
A právě k přiznání si vlastní slabosti, nedokonalosti a neschopnosti Vás Camino dovede. Na začátku, v půlce, na konci nebo po návratu. Ale stejně jako Vaši slabost Vám ukáže Vaši sílu. Někdy ta síla spočívá právě v přiznání si, že na něco nestačím.

neděle 4. prosince 2016

Camino říjen_den třetí

6.10.2016
Baiona - O Freixo

Probouzíme se do krásného rána v letovisku Baiona a užíváme si ho téměř do pozdního dopoledne.
S vidinou cesty výrazně kratší než včera pozvolna snídáme, kocháme se výhledem na přístav, hrad a zajdeme do infocentra pro razítko a mapu.

6.10.2016. přístav Baiona


Kolem delty Rió Miňor dojdeme až na románský most Ponte románica da Ramallosa. Pár set metrů nad ním je albergue municipal A Ramallosa (mapa). Ubytovat se tu však nehodláme, jen si dáme razítko do credencialu a ptáme se na albergue v O Freixo, o které není moc informací. Funguje relativně krátce na jedné z několika cest přes Vigo. Ochotná hospitaleiro nám předá telefoní číslo a doporučí zamluvit si tentokrát nocleh předem. S minimální španělštinou si na telefonát netroufám, a tak zasílám sms v angličtině a lámaný fragment španělsky. Do hodiny mi hospitaleiro volá a neúnavně se se mnou snaží domluvit po svém. Opakuji střídavě si, no a no comprendo a asi se ve výsledku domluvíme, že nás tři dnes do večera očekává.



6.10.2016 Ponte románica da Ramallosa

Tušíme, že za A Ramallosa musíme dávat pozor, protože přes Vigo a kolem něho se rozchází několik různých cest. Mnoho poutníků statisícové Vigo radši projíždí autobusem, aby nemuseli procházet průmyslovými částmi a vyhnuli se potížím s hledáním ubytování. Snad i proto místní příznivci Svatojakubské cesty vyznačili cestu přes O Freixo a zřídili tam albergue. U lékárny (mapa) vidíme upozornění na odbočku a mapku, kterou lze nahrát přes qr kód i do telefonu. Pouze si ji přefotíme a spoléháme na to, že odbočku nemůžeme minout. Za pár set metrů se tak místo žluté šipky chytáme žluto bílých pruhů, podobných těm na Senda orla litoral. Stoupáme lesem kolem archeologických nalezišť, cesta je konečně po dlouhé době jiná než asfalt a kostky, jenže brzo se značení začne měnit a hlavně množit do různých barev, až zjistíme, že jsme zase v háji. Doslova, v borovém.  Cesta je to krásná, směr v celku podle gps dobrý, ale evidentně nejdeme po té značce, po které bychom měli.

6.10.2016 v borovém háji s výhledem na Vigo


Snažíme se řídit dle nafocené mapy a gps určit směr. Zeptat se není koho, už dlouho jsme nikoho nepotkali. Nakonec zastavujeme dva cyklisty a snažíme se nějak domluvit. Křižují se, že do O Freixo je to přes šílený kopec a ani cestu nedokáží popsat. Vzápětí narazíme na celý cyklistický oddíl Club ciclista Coruxo na okraji vsi Fragoselo. Cyklisti všech věkových skupin se snaží vymyslet, jak se dostat pěšky do O Freixo, což se zdá být nadlidským úkonem.Varují nas, že brzo přijde tma, že je to daleko a do šíleného kopce a že to za světla nemůžeme zvládnout. O žádné šipce něvědí.
Nakonec nám ukáží, co je galicijská pohostinnost a sám presidento klubu si nás bere jako svůj denní úkol téměř až domů. Až po dvou hodinách družby, kdy si nohy ruce stále máme co sdělit, se dozvídáme, že se jmenuje Angel.

Někdy jste prostě tak v háji, že se vám do cesty připlete anděl a zachrání vás. Ikdyž si ani sami ještě nejste vědomi toho, že to potřebujete. 



Albergue O Freixo
5-10 míst, radši zamluvit předem
tel. 00
mapa

pátek 2. prosince 2016

O Následcích



Už cestou vlakem z Porta do Caminha mám zvláštní mrazení v zádech, hlavně při příjezdu do Viana do Castelo a pak do Caminha. Jak odlišné je přijít někam pěšky, putovat tam několik dní a pak tu cestu projet vlakem za dvě hodiny. Jak odlišně ta místa vnímáte.
A tak se neubráním nostalgii a druhý den při chůzi mezi Caminha a Baiona vzpomínám ještě vydatněji na svou první cestu, hlavně na první dny při Portugalském pobřeží. Téměř celý den myslím na ty, které jsem tu potkala. Někdo Vám utkví v hlavě i po krátkém setkání a už ho nesmažete. Ikdyž váha toho setkání nemusí být pro obě strany stejná, jednomu z Vás se může zapsat do paměti nesmazatelně.
Má první Cesta na mě zanechala spoustu následků, ale tím nejpřekvapivějším z nich byla touha naučit se další cizí jazyk. Nikoli však dle logiky věci Španělštinu nebo Portugalštinu. Po návratu jsem pojala touhu naučit se Německy, i pro sebe překvapivě. Jazyk, který se mi nikdy nelíbil, spíš jsem k němu měla odpor, když jsem se ho před víc jak 20 lety po dva roky učila. Jazyk, který mi po roce a půl života v Nizozemí připadal jako tvrdá nepovedená Holandština.
Po návratu ze Santiaga mi v hlavě začala naskakovat dávno zapomenutá německá slova i věty. O tři měsíce později, cestou z cyklovýletu po Dánsku jsem kolem půlnoci na německé benzínce učinila rozhodnutí, že je na čase se Němčinu naučit.  Až po čase mi došlo, kdo a jak mě k tomu navedl.
První semínko zasel Američan Chris, který nám u společných večeří na Camino Portugues kladl zvídavé otázky o našich zemích, politice, kultuře i historii. Mimo jiné nám řekl, že jako Evropané máme jednu velkou výhodu v tom, že jsme obklopeni tolika jinými zeměmi a to nás snáze motivuje a vede k naučení se jiného jazyka. Prostá logika, která Evropanovi vůbec nemusí dojít, dokud se na tím nezamyslí z pohledu Američana. Logika, která vysvětluje, proč mnoho anglicky mluvících rodilých mluvčích neumí jiný jazyk. Nic je nemotivuje, domluvit se anglicky už je dnes téměř všude samozřejmostí.
Semínko uložila do úrodné půdy Helga, Rakušanka putující střídavě vlakem a pěšky. Ve věku zcela jistě přes 70 let obdivuhodně plná energie. Když neměla sílu, popojela vlakem a prošla si alespoň zajímavosti v okolí. O každém, koho potkala, si vedla záznam do notýsku a vyfotila si ho. „To je moje Camino“, říkala mi. A pak mi vyprávěla, že svým dětem ve škole zvolila jako druhý cizí jazyk češtinu. Její děti byly ve škole v době, kdy na sever od Vídně probíhala železná opona....
Donutilo mě to poprvé v životě k zamyšlení nad naší vazbou k Němcům a Rakušanům, jinou než v poválečném kontextu. Jak velkou část historie máme společnou, byť nemáme společný jazyk nebo Slovanský původ jako třeba se Slováky. Ještě před 100 lety byla Němčina úředním jazykem i u nás. Dodnes jí mluví přes 200 miliónů lidí, přesto však po historických událostech přetrvává u většiny lidí zvláštní předsudek, tak jako u mne. Když s námi šli dva mladí Němci v pohorkách, neubránila jsem se tomu nejprimitivnějšímu spojení a viděla vojáky v uniformě.
A právě ti Němci, které jsme potkaly, zalili zaseté a uložené semínko. Najednou mi přišlo vysloveně trapné, že nerozumím svým vlastním sousedům.
"Der zuverlässigste Weg, in die Zukunft zu sehen, ist das Verstehen der Gegenwart."
Nápis, který měl jeden z Němců vytetovaný přes oba bicepsy, mi do celého příběhu docvakl až nyní při psaní. „Nejspolehlivější způsob, jak vidět do budoucnosti, je chápat přítomnost“  John Naisbitt.
A abychom mohli pochopit přítomnost, musíme znát minulost.  So ist das Leben.