pátek 29. července 2016

O Poutnících

Ať už jdeme z jakéhokoli důvodu, pojí nás cesta a cíl. Jdeme do Santiaga, stejnou cestou, ve stejnou dobu.
Ať máme na nohách pohorky nebo sandále, většině z nás se jednoho dne udělá puchýř nebo jiná bolístka.
Ať neseme batohy velké nebo malé, jsme každý jeden z nás jednoho dne unaven.

Ať už mluvíme anglicky, německy nebo česky, slunce na nás svítí a prší stejným způsobem.
Ať už jsme doma kýmkoli, cesta je tu pro každého stejně hrbolatá.
Tady jsme Poutníci. 

Ztrácíme se, máme hlad, jsme unaveni, nevyspáni.
Svěřujeme si dojmy, své důvody cesty, vyprávíme životní příběhy bez ohledu na to, že se téměř neznáme a už třeba nikdy nepotkáme.

Sdílíme hromadné ložnice, převlékáme se bez ostychu, zouváme se a ošetřujeme nohy. Hranice studu, odtažitosti, jazykové, fyzické i mentální bariéry se posouvají.

Jsme Poutníci a vytváří se mezi námi pouto založené na bolesti, potu i krvi, ale především na zážitku.
Možná už se nikdy nepotkáme, možná se naše cesty rozejdou už další den, ale zážitek v nás zůstane.

Camino je především o lidech, které potkáte, střetu kultur a jejich poznání. O srovnání rozdílů mezi jednotlivci, protože tady je každý Poutníkem na Cestě, bez ohledu na původ a důvod.

čtvrtek 28. července 2016

Den třetí

17.5.2016
Marinhas - Viana do Castelo

Třetí den se budíme s náladou pod psa do zachmuřeného počasí, které člověku nepřidá. První noc v téměř plné ubytovně vykonala své. Chrápání a noční vstávání ostatních poutníků, ozývající se první bolístky. Vyrážíme všichni téměř sborově, jen my s M. se kousek vracíme do včerejší kavárny na snídani. Kafe a croissant mi zvedne tlak, cukr i náladu.

Den třetí, pomerančový sad


Po chvilce dojdeme k vesnickému baru a obchůdku v jednom, kde obsluhuje snad staletá paní a dává nám s úsměvem razítko do credentialu. Procházíme vesnicí, která jakoby nekončila nebo přechází jedna ve druhou. Potkáváme dnes víc domorodců a jedna z nich se už z dálky ptá, zda si nás smí vyfotit. Vytáhne z kapsy kompakt, cvakne a běží dál. Během další hodiny nás ještě předběhne na své cestě zpět. Zřejmě si dělá fotky těch bláznů, co prochází její vesnicí, smějeme se.

Den třetí, portugalská vesnická sýpka


Míjíme školu s nápisem Bom caminho a po 7km konečně dojdeme do lesa. Úzká cestička eukalyptovým lesíkem začíná velkým pomníkem někoho, kdo na Cestě zemřel. Víme o těch případech, přesto je to první reálná připomínka. Za lesem scházíme ke krásnému kamennému brodu přes řeku. Zřejmě v úvahách nad pomníčkem si ho nějak zapomínám vyfotit. Ale v paměti utkvěl.


Den třetí, vinice



Když se blížíme k další vsi, z dálky už slyšíme houkání alarmu. Kostelík Igreja de Santiago de Castelo de Neiva na kopečku v obci Santiago nás vítá celkem nezvykle. U něj potkáváme mladé Němce, zevnitř vychází Američani a jeden domorodec, který se tváří, jakoby ten houkající alarm kostela neslyšel. Zapíšeme se uvnitř do knihy, orazíme credential a pokračujeme dál, zase lesem až do Chafé, kde si chceme dát oběd. Během půl hodiny se tu sejde víc než polovina včerejšího osazenstva z Marinhas, chybí jen Poláci a Německé matky. Je to fajn, vidět známé tváře, začínám si připadat jako na táboře.

Den třetí, značení



Po obědě se nemůžu rozejít, sedět hodinu nebylo rozumné. Pro příště se budeme snažit dodržet kratší pauzy. Jdu jako robot než mi nohy začnou znovu sloužit. Čeká nás zase cesta vesnicemi a poslední kopec na dnešní cestě. Z jeho vrcholku už vidíme dlouhý most přes deltu řeky Rio Lima, za kterým je albergue Viana do Castelo, hned za mostem v klášteře. Po mostě už scházíme zase společně, došli nás Němci, Brit, Australan a Argentinka.

Z kopce se pajdám, protože jsem si způsobila puchýř na patě velikosti desetikoruny. Ve snaze odlehčit mozolům na spodu nohou se celý den snažím došlapovat pata – špička místo svého obvyklého špička – pata. Teď budu nahraná, obě strany v háji. Na mostě už jsou všichni daleko přede mnou, ale je mi to jedno, kdy se tam dobelhám, neberu to jako závod a jestli mě všichni předběhnou o celou délku mostu, tak ať. Takže se v klidu plazím a fotím, protože albergue už je na dohled. Pro dnešek už máme splněno a to jsou sotva tři odpoledne.

Den třetí, most do Viany do Castelo


Za půlkou mostu se probelhám kolem jednoho z Němců a prohodím, že je tam fajn výhled. Všichni ostatní už čekají za mostem. Jen se usměje a beze slova jde těsně za mnou. Netuším to, ale právě prožívám jeden ze svých nejsilnějších okamžiků na Cestě. Až po pár krocích si uvědomím, že se nebelhám a noha mě už tolik nebolí. Těžko říct, zda mi poslal nějakou energii, nebo to byla jen síla mého vědomí, že v tom nejsem sama, že jde někdo za mnou, kdo mě podpoří a sebere, když padnu. Možná mě jen podvědomí donutilo, abych se před ním nebelhala a nebrzdila ho. Ať už to bylo jakkoli, těch pár set metrů se mi zapsalo nesmazatelně do paměti.


Den třetí, Albergue Viana do Castelo


Před klášterem už čekají i Američani, do albergue vtrhneme naráz jako velká voda. Německé matky a Poláci už jsou tam. Jen jim trochu otrne a už se vydávají na výlet na kopec, kde je údajně krásná vyhlídka a malebný kostelík. Odmítám kamkoli jít, provádím obhlídku a operaci puchýřů, na žádný další kopec mě už nikdo nedostane, ani lanovkou! Jenže jdou všichni a tak se nakonec taky nějak překonám. Nelituju, ikdyž si celou dobu myslím, že mi upadnou nohy. Lanovka jako na Petřín nás vyveze ke kostelu Santuário de Santa Luzia. Ten výhled je dechberoucí !


Den třetí, výhled na deltu řeky Rio Lima a Vianu do Castelo


Když sjedeme dolů, vytahují Němci další trumf ze svého průvodce, restauraci Marinho s poutnickým menu kousek od albergue. Nakráčíme dovnitř v počtu 15 lidí a překvapenému číšníkovi oznámíme, že podle té knihy má nabízet poutnické menu za 10e včetně vína a desertu. Nevěřícně na nás zírá, ale nakonec vystrojí opulentní hostinu, kdy se už na stůl ani do nás nic dalšího nevejde. Desert už si dělíme napůl. Od vedlejšího stolu nás pozoruje bělovlasá poutnice, i její stůl je plný. Přisednout si nechce, ale cestou z restaurace nám pak prozradí, že je z Rakouska. Její věk a síly jí nedovolí chodit víc jak 20km, popojíždí tedy občas vlakem. Helga má na zádech batůžek z předchozího Camina s výraznou žlutou šipkou. Když pak váháme kudy jít ještě někam na pivo, ozve se „Helga nám ukáže směr“.


Den třetí, večeře pro 15 poutníků


Večer ještě pár z nás sedí u vína a vyměňujeme si historky a rady. Díky tomu se dozvídáme, že následující etapa do Caminha má dvě varianty- čistě pobřežní (Senda da Orla Litoral) nebo lesem s kopci (Camino da Costa). Volíme pobřeží, po dnešní vnitrozemské etapě se nám po něm zastesklo.

středa 27. července 2016

O jazycích



Na konci druhého dne potkáváme v albergue mladou Němku Larisu, která ze své mateřštiny přechází do plynulé angličtiny a francouzštiny. Je jí teprve 18 let. Mluví ráda a tak svým svižným monologem baví celé osazenstvo. Další den je ale tak unavená, že už nemluví. Stydím se sama před sebou, že jsem se nenaučila víc.

začátek chodníku v Matosinhos, nápis "šťastnou cestu" v 6 jazycích



 
Američan Chris mi den poté pokládá otázku kolika jazyky mluvím. Říká, že my Evropané to máme s jazyky jednodušší, protože blízkost mnoha cizích národů nás motivuje k učení. Nikdy mě to nenapadlo, ale má pravdu. Většina anglicky mluvících rodilých mluvčích nemá žádnou motivaci se cizí jazyk naučit. Jednak se téměř vždy a všude dá domluvit anglicky, jednak třeba právě Američany vzhledem k rozloze země nic nemotivuje. My to máme na hranici pár set km a za ní hned 3 cizí jazyky. K dalším je to pár tisíc km.

S Poláky se při troše snahy můžeme vzájemně domluvit každý po svém, ikdyž se omezíme jen na základní věci. Co mě však nikdy nenapadlo, je označit za cizí jazyk slovenštinu a vyjmenovat ji v jazycích, kterým rozumím. Přitom je pro většinu z nás narozených v Československu zcela automatické mluvit spolu Česky a Slovensky a domluvit se bez problémů. Celé dětství byla v rádiu, televizi, novinách a beru ji spíš jako nářečí než cizí jazyk. Ano, neumím ji psát, správně vyslovovat a neznám všechna slova, ale jsem schopná jí rozumět. Nicméně mí mladší kamarádi a příbuzní, narození jen o pár let později, už to tak nevnímají. Generace narozená po převratu prý už Sloveštině nerozumí vůbec.

Líčím Chrisovi tento paradox a on mi položí další ze svých zvídavých otázek: Proč se vlastně rozdělilo Československo, když mluvíme téměř stejnou řečí? A jak je možné,že to proběhlo tak poklidně? Uvědomuji si, že na některé otázky neumím adekvátně odpovědět. Nevnímám Slovensko jako zahraničí a jediné co mi ten fakt připomíná je jiná měna. Zásadní změnu jsem pocítila jen v okamžiku, kdy naše hymna přišla o krásnou Slovenskou Nad Tatrou sa blýska, mou oblíbenou část. Dodnes mám tendence ji řadit za tu naši. 

Chrisova pochvala mé plynulé angličtiny mě potěší, ale opět v duchu zalituju, že jsem se nenaučila víc. Rok němčiny na základní škole, 4 roky francouzštiny, pokus o samostudium španělštiny a rok a půl intenzivní masáže holandštinou při pracovní stáži.Vše upadlo v zapomnění okamžikem, kdy jsem to nebyla nucena užívat. Přitom se za pár dní na Caminu naučím ze španělštiny víc než ze 4 lekcí z učebnice. Stále si myslím, že prostředí k učení motivuje nejvíc. Chris měl pravdu.

Od třetího dne mi v mozku naskakují slova z jazyků, které jsem se kdy učila nebo zaslechla. Uvědomuji si, že umím popřát dobrou noc či dobré ráno, poděkovat, pozdravit a tak to rovnou aplikuji. Vracím se domů s předsevzetím, že se budu jazykům zase víc věnovat. Španělštině pro další Cestu. Překvapivě mě však začíná lákat i němčina, jazyk, který jsem se učila v 10 letech a vždy mi připadal ošklivý. Na Cestě a po ní mi v hlavě začaly vyskakovat slova a fráze, které znám a bylo jich nečekané množství. Možná bych měla porozumět alespoň trochu i tomuto jazyku, přeci jen jsme sousedé.

Ikdyž mluvím plynuje jen jedním cizím jazykem, uvědomuji si nyní intenzivněji jak velký dar je rozumět a umět se dorozumět. O co všechno bych byla ochuzena, kdybych tuto schopnost neměla, na Cestě i v životě.

úterý 26. července 2016

Den druhý

16.5.2016
Povoa de Varzim - Marinhas

Se zvoněním zvonů z protějšího kostela odcházíme z albergue, kde necháváme dobrovolný příspěvek a klíče ve schránce. Přímořské letovisko Povoa de Varzim se stěží probouzí do mlhavého rána, na ulicích míjíme jen pozůstatky večerních oslav. Vyhlédnutá pekárna ještě ani nemá čerstvé pečivo a tak pokračujeme ztichlou promenádou kolem hotelů dokud nenajdeme další. Je přesně taková, jakou jsme si vysnily a jako bonus potkáváme ve dveřích dva poutníky, starší Americký pár, který ráno vyšel už z Vila de Conde. Setkáváme se pak většinu naší Cesty a získáme od nich mnoho cenných rad.

Větrné mlýny za Povoa de Varzim

  
Mlha přechází v podmračený našedlý den, vyfotím dnes stěží tři fotky. Cesta chvíli vede po plážových chodnících s pozůstatky větrných mlýnů, ale brzo se stáčí do vnitrozemí. Pokračuje po kostkách venkovských silniček, kde s nelibostí zjišťujeme, jak blízko chodcům Portugalci jezdí. Naštěstí nás brzo svede na polní a lesní cesty. Na hřebenu nad oceánem vidíme další větrné mlýny, ale tentokrát kolem nich nejdeme.

U odbočky na kemp Rio Alto, kde někteří poutníci nocují pro kratší trasy, nás předbíhá náš Sympaťák. Ráno zaspal a všichni z albergue ve Vila de Conde odešli bez něj. Doženeme ho spolu s Američany u kostela v Apúlia. Cesta pokračuje přes Pargue Natural de Litoral Norte, kde jsou cesty plné tak hlubokých kaluží, až poprvé zalituju, že nemám pohorky. Pršet přestalo včera po dvou týdnech, máme celkem kliku.

Větrné mlýny za Povoa de Varzim


Překročíme most přes řeku Rio Cávado mezi Fao a Esposende a tušíme, že dnes bychom se měly blížit k cíli. Další albergue je v Marinhas, ale posledních 5 km se nějak vleče. V Esposende potkáváme otevřený kostel Igreja da Misericórdia de Esposende s razítkem na šňůrce. Jakmile vylezeme ven,  vyleze i sluníčko. Na pobřežní promenádě už začíname zase být pěkně propečené a opět se předháníme se Sympaťákem. Nakonec se ztratí, vzdá to a až do albergue jde s námi.

Netrefila jsem se s odhadem, ani Američan ani Australan, Richard je Brit. Nechtěně ho urážím prohlášením, že nevypadá jako Brit, protože i já vypadám víc Britsky než on. V tu chvíli to tak ale je, moje bledá kůže s pihama po dvou dnech na pobřeží právě nabrala barvu rajčete. Za týden to zase zbledne, ale kdokoli to vidí, má obavu o mé zdraví. Proto mě na Červeném kříži v Marinhas, kde si vyzvedáváme klíče od albergue, posílají hned do lékárny neb to spálení musí určitě hodně bolet. Říkám jim, že to hůř vypadá než je, ale vysvětlujte to někomu, kdo má rovnoměrný pigment a na sluníčko je zvyklý.

Albergue Marinhas


Albergue je starý dům s dvěma ložnicemi, matracemi v igelitu a nevábnými sprchami. Po včerejším luxusu je to trochu šok. Až na druhý pokus nalézáme zcela nové zázemí v suterénu. Uvnitř už leží pár zmožených poutníků. Dáváme se dokupy a jdeme hledat nějakou večeři, za celý den jsme skoro nic nejedly. V kavárně na náměstíčku je ovšem nabídka klasicky Portugalská – francesinha a podobná jídla ze zapečeného chleba se salámem, sýrem a hranolky. Zaříkávám se, že francesinhu opravdu jen v nejvyšší nouzi, jenže to co mi přinesou je její obdoba. Ale lepší než nic.

Do albergue mezitím přibyly další poutníci a začíná se plnit. Došel Americký pár, jsou tu dva Poláci, dva mladí Němci, Brit, a dvě německé matky, jedna se osmnáctiletou dcerou a jedna s devítiletým synem. Ten má energie na rozdávání a celý večer nám málem leze po hlavě. Sedíme u venkovního stolu a vyprávíme si, co nám jazyková vybavenost dovolí. Skoro za tmy ještě dorazí mladý Australan a Argentinka. S desátou všichni zalehneme, zmoženi cestou a Portským, pro které šel Polák několik kilometrů.

V noci ho trochu proklínám za chrápání, ale pak si vzpomenu na špunty do uší. Hned po botách a batohu třetí nejdůležitější věc, za 7kč skvělá investice!

pondělí 25. července 2016

O Stínech



Před odjezdem dostanu radu, která však není ani tak radou jako upozorněním:
„Na cestě nejste sami a nejsou tam jen ti, které fyzicky potkáte. S každým z Vás je tam mnoho těch, co jdou ve  Vašich myšlenkách s Vámi.“

První dny za mnou šel zástup, ale postupně odpadávali, až od čtvrtého dne zůstali jen dva. Šli se mnou, oba dva až do konce, míněno do Santiaga, kde jejich pouť skončila. Na Finisterre a do Muxie už se mnou nepokračovali.

Max s cinkajícím obojkem, který jsem slyšela jen já. Ikdyž to nebyl můj pes, nachodili jsme spolu za jeho 12 let spoustu kilometrů. Po letech se naučil rozeznat už dle mého oblečení, zda spolu půjdeme ven. Nadšeně běhal k vodítku a byl schopen ho strhat i s věšákem, jak se na cestu těšil. Odešel vloni v době, kdy jsem začala opět silně pociťovat touhu jít. Teď mě provázel do Santiaga, tak jako mnohokrát dřív v lese.

Děda ve své výletní kostkované košili a slunečními brýlemi ze 70.let, ve kterých mi vždy připomínal filmového mafiána. Zemřel měsíc před mou Cestou. Pokojně, klidně, bezbolestně a hlavně doma, jak si přál. Poslední den mi na zahradě prozradil, ještě aktivní a v pracovních montérkách, ale s vyhaslým zrakem, že kdyby byla možné dostat injekci, jako se uspávají zvířata, rád by ji dostal, protože už je unavený. Smrt byla vlídná k němu i k nám. Přesto jsem si ji začala uvědomovat až během Cesty. Kdykoli jsem se vrátila z cest, přinesl atlas a chtěl ukázat všechna místa, kde jsem byla. Sám procestoval značný kus Evropy a o mnoha místech mi vyprávěl. Až se vrátím tentokrát, zůstane atlas v knihovně.

Týden před odjezdem jsem hledala pro babičku něco v jeho dílně a našla JI. Krásnou Svatojakubskou mušli s provrtanou dírkou. Lehce porostlou lišejníkem, jak bývala roky přidělaná k ptačí budce. Nevím, kde k ní přišel, Svatojakubskou pouť nikdy nešel, ve Španělsku ani Portugalsku nebyl. Snad ji přivezl od Baltu nebo Černého moře, to by vysvětlovalo její lehce odlišný tvar. Ať už ji našel kdekoli, měl ji právem, narodil se na svatého Jakuba. A teď tam čekala na mě, připravená zavěsit se na batoh a jít.

Někdy s Vámi jdou Vaše Stíny proto, aby Vás tlačili kupředu, jindy Vás táhnou zpět. 
Nikdy však nejste na své Cestě sami.

neděle 24. července 2016

Den první

15.5.2016
Porto - Matosinhos - Povoa de Varzim

Porto zřejmě nikdy nespí, obě noci probíhá na náměstíčku pod okny jeden velký večírek, který nad ránem vystřídají popeláři. Ráno v Den D se na žádný velký pochod tedy necítíme.

Na recepci hostelu se ještě zeptáme na radu, která stanice metra je pro začátek Camina nejlepší. Rozhodujeme se neprocházet 15km Portem především kvůli průmyslové zóně. Dostáváme tip na stanici ve čtvrti  Maya, jenže těch je s podobným názvem několik. V zápiscích jiných poutníků jsme našli informaci o Vilar de Pinheiro. V metru na nástupišti potkáváme Španěla a lámaně se domlouváme, že on vychází další den a začíná v Matosinhos. Na mapě se poloha všech stanic celkem dost liší. Asi proto, že každá z nich je dobrým začátkem pro jiné Camino, jak zjistíme dodatečně.

Rozhodneme se pro střední cestu Vilar de Pinheiro a čekáme na vlak. Jenže ten ne a ne jet, zatímco směr Matosinhos přijel už několikrát. Navrhuji nechat to na osudu a pokud přijede ještě jednou, pojedeme tam. Stane se. Na zastávku Matosinhos Mercado to netrvá dlouho, vystoupíme u mostu nad přístavem a ještě si rovnáme batohy. V tom z mostu seběhne paní a Portugalsky s náležitou gestikulací nám ukazuje, kudy se máme dát. Jsou z nás poutnice a jsme tu správně, uprostřed mostu je první značka!

Den první, maják v Matosinhos


Prvotní strach, že budeme dlouho hledat začátek a směr, se rozplynul. Místo toho se najednou začali kolem rojit poutníci. Jeden proběhne kolem nás, prohodí „Buen Camino“ a než se vzpamatuju, vidím mu jen lýtka. Překřtíme ho na „sympaťáka“ a tipujeme, odkud asi je. Ostatní se brzo ztratí po cestě a už je nikdy nepotkáme, s tímto se naše cesty ještě zkříží.


Směr tedy máme, jen M si posteskne,že jí ještě chybí mušle. V tu chvíli se pár metrů od nás ve výloze trafiky objeví krásná Svatojakubská mušle s červeným mečem na prodej. Jediný odchod s mušlemi, který jsme za celé Portugalsko potkaly. Camino tedy může začít!

Den první, Matosinhos, mušle na prodej
  

Kráčíme pobřežní promenádou kolem majáku, potom po dřevěných chodnících v písečných dunách. Míjíme rafinérii a Obelisk, potkáváme místní při nedělní procházce, běhu, venčení psa. Sluníčko svítí a lehce pofukuje vítr. Fotím jako zběsilá, protože vše kolem je tak krásně malebné. Pak mám několik dní na krku vypálený bílý pruh od popruhu foťáku, neb má kůže nebyla letos ještě celodenně vystavena slunci, bez ohledu na to, že nijak zvlášť nepraží.

Den první, malebné pobřeží s rafinérií napravo


 
Asi po 8km potkáváme první kavárnu na pláži, kde je možné dostat razítko. Jinak jsou pláže zatím prázdné, sezóna ještě nezačala. U Labruge míjíme odbočku na první albergue, kde zůstávají ti, co šli z centra Porta. Dáváme si kafe a něco k snědku na povzbuzení a pokračujeme dál. V okamžiku, kdy už si říkám,že je ta cesta po plážích sice malebná, ale po 15km krapet jednotvárná, odbočuje cesta do rybářské vesnice. Domorodá paní nás zdraví a ukazuje nezaměnitelné gesto, zda nechceme něco najíst. Děkujeme za pohostinnost, ale dnes toho nevyužijeme. V příštích několika dnech si však na její nabídku často vzpomeneme.

Matosinhos, Obelisk na Praia da Memória


Vzápětí míjíme dva poutníky na lavičce, kteří nás brzo nato doběhnou. Jsou z Austrálie a tvoří velmi nesourodou dvojici. Ona malá, drobná, snědá a bělovlasá paní, její švagr o půl metru vyšší hromotluk. Mají na zádech jen miniaturní batůžky, akorát tak na svačinu. Zbytek jim převáží auto, zůstávají na hotelech. Paní je původem z Malajsie a je jí přes 70. Několik kilometrů kráčí se mnou, její švagr sladí tempo s M a získají náskok. Celou dobu mi uděluje rady, počínaje tím, že musím nosit na hlavě klobouk (je sotva 20°C!) a konče tím, že za každých okolností musím zůstat nezávislá na manželovi jako ona a mít vlastní účet. Když to vypadá, že jsme se s nimi ztratili, pro nás poprvé, pro ně opakovaně, usoudíme, že je čas se rozdělit.


Den první, malebné pobřeží

 
Jsem vyčerpaná všemi jejími radami a Vila do Conde stále v nedohlednu. Ztrácíme šipky a tak nastolíme postup „když nevíš kudy kam, jdi ke kostelu“. Zabere to, spolu s gestikulací starého domorodce a za chvíli již překračujeme most přes Rio Ave. Jenže ve starých uličkách  Vila do Conde se značení opět ztrácí. Někdo nám radí jít k oceánu, tak ho poslechneme, ikdyž šipky nikde. Další nastolený postup tedy zní „dojdi k oceánu, měj ho po levé ruce a jdi na sever“. V příštích dnech ho budeme aplikovat často, ale ne vždy úspěšně. Tentokrát však narazíme na plážovou promenádu, která vede až do Povoa de Varzim, kde chceme dnes zůstat. Domorodci se na plážích choulí do péřových bundiček, zatímco já si připadám po celém dni pochodu už celkem upečená.

Den první, malebné pobřeží

V 5 odpoledne dorazíme před kostel Igreja Paroquial de São José de Ribamar. Albergue  São José de Ribamar je od něj 50m přes ulici. Máme radost, že jsme ji tak bezproblémově našli a zvoníme, jenže nikdo neotvírá. Nápis na dveřích praví, že se máme shánět po klíči v kostele. Vracíme se tedy tam, ale v kostele jsou jen modlící se domorodci a nikdo nemá o klíči, ubytovně nebo faráři ani ponětí. Ještě jednou přečteme nápis na dveřích a voláme na jedno z čísel, jenže se dovoláme jen do hlasové schránky.


Den první, malebné pobřeží

Mše v 7 hodin večer by snad někoho přivést mohla a tak se rozhodneme čekat tam. Než se stihneme  ubivakovat na schodech před kostelem, odchytí nás Portugalec vyšňořený tak, jak se na nedělní mši patří. Podle mušlí nás identifikoval a chce nám pomoci, ikdyž nám vůbec nerozumí a my jemu. Stále něco opakuje, až naše zoufalá konverzace zaujme kolemjdoucí Irku mluvící Portugalsky a ta nám tlumočí. Nejdřív nám ukazuje, kam se jít najíst, pak myslí, že chceme na záchod a nakonec pochopí, že potřebujeme klíče od albergue. Starý pán pak najednou vytáhne z náprsní kapsy nedělního obleku svazek papírů, na kterých je mapa naší trasy, jednotlivé etapy a adresy ubytoven, příprava desetkrát podrobnější než máme my! Zalapám po dechu, co si tak lidé nosí v náprsní kapse:) Zalitujeme, když to pak zase vrátí do kapsy, ale slíbíme mu vzpomínku, až dojdeme do Santiaga.


Den první, pláž někde mezi Labruge a Vila do Conde


Scénka graduje kumulací dalších lidí a vrcholí příjezdem faráře, na kterého v tu chvíli začnou všichni mluvit, každý svoji verzi. Pan farář je tak o rok starší než já, snaží se v tom zorientovat, hledí z jednoho na druhého, pak nechápavě na nás, co jsme to způsobily, až zvedne telefon a všechny rázně umlčí, že teď mluví on. Pak nám suše oznámí, že za chvíli nás přijde vyzvednout pán z Červeného kříže, který albergue provozuje, a odkráčí na mši. O půl sedmé se tak dostáváme dovnitř albergue a k našemu překvapení jsme tam samy! Budova je krásná, čistá a každá máme k dispozici svou koupelnu. Kdybychom chtěly, tak i vlastní pokoj.


Den první, rybářská vesnice



Vyrazíme na promenádu něco povečeřet, ale záhy se ocitáme uprostřed bouřlivých oslav. Místní fotbalový oddíl cosi významného vyhrál a fanoušci fotbalu (což jsou všichni Portugalci) to slaví po svém. Kdo má auto, projíždí promenádou a troubí, mávají z oken vlajkami a šálami, pěší tvoří shluk kousek od terasy, kde sedíme a projíždějícím autům sekundují. Zatímco u nás první cesta fanouška vede do hospody nebo se potácí s flaškou po ulici, tady se prostě jezní po promenádě, bez flašek. Vydrží jim to několik hodin, slyšíme je ještě když jdeme spát.


První den byla vydatný na zážitky a zanechal na mě nesmazatelnou stopu. Bohužel však zanechal i rodící se puchýře na mozolech obou mých nohou.

O Průvodcích

Ač mám na přípravu 4 měsíce, nakonec si nestihnu nastudovat téměř žádné info. Jen pročtu pár deníků na Ultreia a dozvím se, že cesty z Porta jsou minimálně dvě – vnitrozemím a po pobřeží. Česky psaných informací moc není a nakonec zjišťuju, že se mi nic plánovat ani nechce.
Váhám, zda si koupit alespoň mapu, ale těsně před odjezdem dostávám radu „Jděte prostě z Porta po šipkách, dokud nedojdete ke katedrále. Až půjdete ze Santiaga směr Finisterre, otočte se ke katedrále zády a jděte zase po šipkách.“ Zní to celkem jednoduše.


Den první, značení v rybářské vesnici

Na nátlak rodiny přeci jen podlehnu a po letech odmítání si koupím „tu placatou věc“ (rozuměj smart phone).
Do té doby se držím zuby nehty tlačítkového, neb se spokojím s voláním a sms. Mapy v mobilu a GPS jsou nakonec to, co mě přesvědčí. Jenže koupit si to dva týdny před cestou a z toho týden se to snažit zprovoznit znamená, že v den odletu umím stěží přijmout hovor a napsat zprávu. Pro svůj klid mám telefon stejně vypnutý a zapínám ho jen večer, abych podala zprávu, že žiju. Čtvrtý den, který je tak ztrácecí, že to přeci jen zapnu, mi GPS napíše „Vaši polohu nemůžeme najít“. Hodila bych to s chutí z útesu. Třináctý den mě GPS opět přivádí na zcestí, tentokrát doslova.

Od té doby definitivně vím, že se musím řídit především všemi svými smysly. Jak praví má babička: „Líná huba, holé neštěstí.“


Tui, Den pátý, místo, kde se setkává několik cest

Jdeme tedy bez map a průvodců, po šipkách. Jen po cestě nabíráme letáčky, mapky a užitečné info v jednotlivých albergue. Hlavním zdrojem informací jsou však lidé, které potkáváme. Jsou to Průvodci. Když někde zbloudíme, vždy se najde někdo, kdo poradí, alespoň mávnutím ruky ve správném směru. Někdy domorodci ukazují ještě dřív, než se vůbec stačíte ztratit.

První dny jsem sice trochu nervní, že nevím kam jdu, ale pak už je mi to jedno. Jdu do Santiaga, jdu na sever,
po levé ruce tedy musím mít oceán. Většinou to zabere. 


Tui, Den pátý, kachle se Svatojakubskou mušlí

Angličan a Američané mají průvodce, ve kterém je vše tak podrobně popsáno, až mě to trochu děsí. Mapy, kilometráž, umístění kaváren. Přesto se také ztrácí a občas trpí hladem. Potkáváme Francouze, kteří jdou
s mapou stále otevřenou, ale ztrácí se, neb v ní neumí číst. Tři mladé Němky s průvodcem
v ruce zoufale volající do zamluveného ubytování, že neví kdy přijdou, protože ani neví kde jsou. Sedí přitom
v kavárně s desítkou ostatních poutníků, mají před sebou mapy, ale jsou ztracené. Snažím se s nimi komunikovat, ale je to marné.
 
Den čtvrtý, alternativní značení Senda da Orla Litoral

Abych však nebyla ke knižním průvodcům tak kritická, musím uznat, že při správném užívání jsou užiteční.
V portugalském Viana de Castelo se tak od Němců dozvídáme o možnosti vyjet lanovkou na kopec nad město
s úžasnou vyhlídkou a dechberoucím kostelem a poté jdeme v 15 lidech na hromadnou poutnickou večeři.
V restauraci vysvětlíme číšníkovi, že dle zápisků v průvodci máme dostat kompletní menu za 10 euro. Chvíli nevěřícně zírá do knihy, co všechno nám má přinést a pak nám vystrojí opulentní hostinu, kterou ani nejsme schopni sníst.

Porto, Matosinhos, Den první, samolepka na mostě


Máte-li tedy odvahu, jděte podle šipek:) Je to tak nějak lehčí, když předem nevíte, kolik km a kolik kopců Vás čeká. Nechte se vést Cestou a Průvodci. Pro ty ostatní je tu pár mých map a praktických informací.



Ať už jste na Svatojakubské Cestě nebo jinde, není průvodce jako Průvodce.
S díky všem, kteří mi byli Průvodci na mé Cestě.

pátek 22. července 2016

Porto


Porto 13.5.-14.5.2016

O Portugalsku jsem před cestou věděla jen to, kde leží, měla povědomí o existenci měst Lisabon, Porto a produkci Portského vína. To není moc. Zamluvila jsem dvě noci v Porto downtown hostel a narychlo našla metro, kterým se tam z letiště dostat. Přilétáme v pátek 13.5. večer a po nekonečném čekání na odjezd přecpaného metra z letiště se za tmy dostaneme na místo. Veškeré plánování a prohlídka Porta na aklimatizaci přijde na řadu v sobotu.

Porto, pohled na Ribeiru


Na pokoji podle batohů s mušlemi identifikujeme dvě poutnice z Rakouska, které se právě vrátily z cesty do Santiaga podél pobřeží a tak se z nich pokoušíme vytáhnout nějaké rady. Angličtinou moc nevládnou, my naopak neumíme téměř nic německy. Dozvídáme se, že vyšly přímo od katedrály a mapky získávaly po cestě. Starší paní je určitě přes 70 a není to její první Camino. Vypadá jako zkušená horalka, představuji si ji jak skáče po Alpách jako kamzík. Mladší nemluví vůbec. Jsou to první poutníci, které potkáváme.


Porto, domy pod katedrálou


Ráno procházíme Porto, kupujeme Credencial del Peregrino v katedrále Sé de Porto a snažíme se aklimatizovat.    V infocentru potkáváme dvě Češky z letadla, které se chystají jít Caminho de Braga.

 

Credencial del Peregrino a Sé de Porto


Porto je krásné město plné kontrastů, žasneme nad honosnými domy a jejich zchátralostí. Jednu chvíli jsme v pulzující nákupní třídě a vzápětí v uličce připomínající slum. Pokocháme se pohledem na Ribeiru u kávy a pastéis de nata, vyšplháme se na vyhlídku nad mostem a pak se vrátíme na hostel zpět k plánování.


Porto, Ponte Luis I a Mosteiro da Serra do Pilar


Duchem už jsem spíš na cestě, na prohlídku Porta se budu muset vrátit jindy, určitě by stálo za to. Vytáhneme každá své připravené informace, tedy spíše jejich nedostatek a nad pseudomapkou vytištěnou narychlo na A4 dáme hlavy dohromady. Máme na společnou cestu 10 dní, M. chce dojít do Santiaga ráno 24.5., den nato odlétá. Vybíráme pobřežní cestu a žijeme v tom, že je to Caminho da Costa.



První šipka, kterou potkáváme v Portu

Aklimatizuje nás teprve podvečerní procházka, město ožívá na odpolední drink, zatímco naše středoevropské žaludky by už večeřely. Jenže najít restauraci, která by podávala jídlo dřív než v 8 se nám nedaří tak dlouho, až 8 skoro je. Budeme si muset zvykat na jiný denní harmonogram. Za odměnu pak v menu dostáváme prý Portugalský oblíbený desert - našlehané žloutky s cukrem. Jen doufám, že se mi druhý den nepřipomene.

Porto, Ponte Luis I, vyhlídka od Mosteiro da Serra do Pilar

Večer Rakušanky vystřídá Kolumbijka s obřím batohem, která má velmi blízký vztah se svým telefonem a díky jet lagu tak jeho display ozařuje pokoj celou noc. Vypráví nám svůj příběh, který je plný zvratů a vášní, jak se na Jihoameričanku sluší. Život v Kolumbii, pak cesta do Londýna kvůli rozvodu se Španělem a na závěr Camino. Další části příběhu už nezvládám vstřebat. Můj život je tak jednoduchý!


Poté do pokoje vstoupí gigantický růžový kufr a za ním dívka z Hongkongu, která by se do kufru vešla dvakrát. Ptá se nás, zda směřujeme do Lisabonu jako ona. Na naši odpověď, že jdeme pěšky do Santiaga vykřikne „wow,cool!“. Každý druhý den stěhuje svůj obří kufr do jiného Evropského města. Střet kultur jak má být!


V tu chvíli to ještě netušíme, ale Camino s námi má jiný záměr a povede nás kudy samo uzná za vhodné. Plánovat jej není třeba ani zběžně na poslední chvíli jako my. Má svůj vlastní plán.

Před odjezdem

V době kdy kupuji letenku si říkám, že 4 měsíce na přípravu je spousta času. Než se vzpamatuju, je konec dubna, za dva týdny odlétám a nemám nachystáno nic. Zato práce mi přibývá geometrickou řadou.Především však nemám to nejdůležitější - dobře padnoucí a akorát velký batoh. Vyzkoušela jsem už asi 20 typů, ale když měříte 154cm, jen tak něco Vám nepadne. Týden před odjezdem kupuji Axon Speed. Má obsah jen 35l, ale padne výborně. Ve dvě ráno se budím s panikou, že se mi tam nic nevejde a jdu tam zkusmo nacpat aspoň to nejnutnější. Jak pravil můj kamarád: "pětatřicítku si bere brácha do práce, když má větší svačinu." Budu se muset uskromnit, ale naštěstí jsem odjakživa nízkonákladová.


Co všechno se vejde do batohu o obsahu 35l



Sen, který se mi zdál měsíc před odjezdem se téměř do puntíku vyplnil. Den předem narychlo dokupuji pár věcí, ráno tisknu letenku, balím batoh a vybíhám na vlak. Nebylo ani moc času přemýšlet, co si vzít s sebou, beru co se vejde a toho moc není:) Bez vody váží batoh 8,5kg. Za celou cestu této volby nelituju, velikost i váha ideální, nikde netlačí a po pár dnech mám dojem, že o batohu na zádech ani nevím. Jakoby ke mě přirostl. Nic mi nechybí, naopak bych pár věcí ještě mohla obětovat.


Člověk se spokojí s málem nebo se to na Cestě naučí.


Naše batohy těsně před startem

čtvrtek 21. července 2016

Souputníci



Sama? Nejčastější reakce, kterou jsem slyšela, před cestou i po ní. Žádné otázky proč, kam, na jak dlouho. „Ano,sama“, odpovídala jsem a pak se naučila dodávat „Chceš se přidat?“. Nikdo nechtěl, ve všech odpovědích se ozývalo „čas, jednou, kdyby, možná“.

Ano, jsem odhodlaná jít sama a nepovažuji to za nebezpečné. Jsem zvyklá být sama a spoléhat se jen na sebe. Babičku uklidňuji tím, že to ušla sedmdesátiletá paní i matka s desetiměsíčním dítětem. Nezabírá to a stále opakuje, že sama jít nemůžu.

Porto, Matosinhos, první šipka za mostem



Vyměknu a dám si inzerát „hledám souputníka“ na webu Ultreia a tak mi Osud přihrál na cestu M. Shodou náhod se naše první setkání u kávy odehrálo na půl cesty mezi mým a jejím domovem v bývalém klášteře. Jakoby tím bylo řečeno, že společné Camino je ten správný nápad. Další setkání domlouváme až na letišti v den D. Do odletu 3 měsíce, spousta času na plánování. Nakonec jsem obě rády, že si stihneme sbalit batoh a odletět, takže plány začínají až na místě a v podstatě se zvrhnou ve dvoutýdenní improvizaci. Tím líp, nejsem plánovací typ.

Čím víc se blíží odlet, chytám větší paniku. Ne ze vzdálenosti nebo z Cesty samotné, ale z faktu, že Cestu budu sdílet s někým, koho jsem viděla jednou v životě na hodinu. Máme jít spolu z Porta do Santiaga, dál budu pokračovat sama. Skoro dva týdny společně, přes 250 km, za všech situací.

Jsem nesnesitelná, vím to. Proto žiju 4 roky sama :) A teď se mnou bude někdo muset být 24 hodin denně v situacích, kdy si i já sama polezu na nervy. Co jsem to udělala? Nejsem zvyklá na lidi, jsem poustevník a mám desítky vrtochů, rozmarů a špatných vlastností. Vlastně asi nemám žádné dobré. Jak to se mnou vydrží?

Spousta poutníků chodí Camino proto, aby se naučila být sama se sebou. To už umím a jsem v tom zatraceně dobrá. Mé Camino mě má zřejmě naučit být zase s lidmi.

Říká se, že Camino Vám přinese přesně to, co potřebujete....

Rozhodnutí


Dokážu snít, dokážu jednat, ale nedokážu plánovat. Když něco chci, potřebuju za tím jít hned nebo to odložím na „až někdy“ s neurčitým datem. Dát něčemu pevné datum někdy za pár měsíců se mi vždy jevilo jako nereálné. Co já vím, co bude za půl roku? Jak si můžu něco takhle předem naplánovat?


Především s ohledem na to, že jsem na volné noze a nemám nic jako dovolenou, neumím si volno plánovat. Když je práce, pracuji. Ale když není, tak místo odpočinku panikařím a práci si sháním. Přeci se nebudu flákat, když nemám jistý příjem...Volno jaksi není na pořadu nejen dne, ale měsíců a let.

Milník v Tui, 113km do Santiaga


Přesto první lednový týden 2016 činím rozhodnutí, že někdy letos bude to určité pevné datum pro Camino. Vlastně ale stále nevím ani trasu. Lákalo mě Camino Norte kvůli pobřeží, ale nelíbí se mi představa dvou až tří denní dopravy do místa startu. Pročítám trasy, zvažuju své síly na počet km a snažím se k tomu přizpůsobit let. Neúspěšně. 

Pak narazím na Camino Portugues a nadchne mě představa projít dvě země, jednoduchá doprava do Porta i vzdálenost do cíle. Za cíl však nepovažuji Santiago de Compostela, ale místo zvané Finisterre. Dojít na Konec Světa je něco, co chci ve svém životě právě teď udělat. Celková vzdálenost 330km jakoby potvrzovala, že to je ta správná Cesta. Je mi 33let, za každý rok 10km.
Během půl hodiny tak Camino Norte měním za Camino Portugues a kupuji letenku do Porta.
Je rozhodnuto!

Vyrážím v pátek 13.5., symbolicky v den, kdy je mi přesně 33,5 roku. Když mi na nástupišti přesně přede mnou zastaví vagón číslo 13, už si začínám být jistá, že to tak mělo být a vše je správně.

Ač jsem na cestě v souhrnu 21 dní včetně zastávky v Portu po příletu a v Barceloně na cestě zpět, čistě chodících dnů je opět 13. Symbolika, která nebyla záměrem. Naopak původně plánovaných 330km, za každý rok života 10km jsem asi neušla. Měřit vzdálenosti ale nebylo mým záměrem a na trase, kde se minimálně jednou za den ztratíte to ani dost dobře nešlo.

Cílem není celková vzdálenost, cílem se každý jediný krok na Cestě.

středa 20. července 2016

Proč?



Každý jde ze svého vlastního specifického důvodu, který často nelze vměstnat pouze do kolonek
„ duchovní, církevní, kulturní či turistické“, nabízených  v Oficina del Peregrino při vydání závěrečné Compostely.

Občas vám někdo vysype svůj životní příběh během hodinového setkání, snad proto, že je snazší vyzpovídat se cizinci, kterého už nikdy znovu neuvidíte. Někteří poutníci si naopak svůj důvod přísně straží.

Kdyby se někdo zeptal upřímně na můj důvod, odpovím : “Protože chci a protože můžu.“

Značka vpravo Vám ukazuje směr, zatímco ta vlevo připomíná, že můžete jít.


Poprvé jsem o Caminu slyšela v roce 2011 na své pracovní stáži v Utrechtu od kolegyně, která šla Camino Norte během studií ve Španělsku. Znělo to zajímavě. S vyprávěním se přidal šéf, jehož sestra chodí každoročně dva týdny a navazuje tam, kde přestala. Znělo to ještě zajímavěji! Ale k hlubší pointě cesty mě ani jeden z nich v tu chvíli nedovedl. 

Po návratu z Nizozemí se plácám na rozcestí, kam a jak dál se životem a kamarád mi posílá odkaz na zajímavý film The Way s tím, že mi třeba ukáže směr. Zabralo to! Ten směr je k batohu a k pohorkám. Jenže mě zastaví strach, hlavně z přechodu Pyrenejí a faktu, že bych šla stovky kilometrů, které jsem v součtu nenachodila snad za celý svůj dosavadní život.

Odkládám tedy ideu do kolonky „Až jednou“, ale opakovaně se mi připomíná. Díky přednášce pořádané na mé alma mater do dozvídám o existenci dalších tras, především Camino Primitivo a Caminho Português, a také o faktu, že nemusím jít z domu nebo ze Saint-Jean-Pied-de-Port. Najednou mi to připadá reálnější. 

V druhé polovině roku 2015 zjišťuji, že jsem opět na rozcestí. Respektive, že jsem se ze svého předchozího rozcestí pohnula za 3 roky sotva o píď. Během toho roku se Cesta různě připomíná, třeba jen vzdáleně zfilmovanou Divočinou od Cheryl Strayed či různými útržky, až v listopadu narazím v knihovně na „Tak já teda jdu“ od Hape Kerkeling a čtu jej jedním dechem. V tu chvíli vím, že musím také jít.
Musím, potřebuji, ale hlavně chci a můžu!

Poslední tři slova si pak opakuji každým dnem, abych snad nezapomněla, proč jsem na Cestě. Když chcete a můžete zároveň, je to ta nejlepší kombinace. Když někdy nemůžete, velmi Vám pomáhá to, že chcete. Když se Vám někdy nechce, je to horší, ale pořád ještě můžete.  

Nejhorší je, když nemůžete a přestane se Vám chtít. A to nejen na Cestě.

Caminho Português! Ale kterou cestou?

Z Porta do Santiaga de Compostela vedou 4 cesty, z nichž některé se vzájemně protínají.

Nejznámější Caminho Central vede Portugalským vnitrozemím přes Barcelos a Ponte de Lima do města Valenca na hranicích Portugalska, které dělí řeka Minho od Španělského Tui.

V Ponte de Lima se napojuje Caminho de Braga. Do Tui je možné dojít i z Caminho da Costa, pokud nechcete nebo nemůžete překročit hranici lodí. Camino da Costa vede podél pobřeží a v mnoha místech se protíná s cestou Senda da Orla Litoral, se kterou je často zaměňována. Obě překračují deltu řeky Minho lodí z Portugalského města Caminha do Španělského A Guarda a pokračují až do Redondely, kde se všechny cesty Caminho Português sbíhají.

Za městem Pontevedra je možné ještě prodloužit cestu odbočkou na tzv. Variante Espiritual, která se stáčí k pobřeží do Vilanova de Arousa.




Naše trasa Porto-Santiago se Compostela

Naše cesta začala v Portu, respektive čtvrti Matosinhos a vedla Portugalskem po trase Senda da Orla Litoral přes Povoa de Varzim, Marinhas, Viana de Castelo až do Caminha, kde kvůli opožděnému trajektu odbočujeme do vnitrozemí směr Valenca. Po mostě mezi Valenca a Tui přecházíme do Španělska a pokračujeme po Caminho Central přes města Mós, Pontevedra, Caldas de Reis do Santiaga.

Celkem 10 dní cesty pak ještě sama doplňuji procházkou ze Cee do Finisterre a končím v Muxia.

O volbě trasy, startovního bodu i průběhu trasy až jindy. Nicméně již tady můžu prozradit, že nic nebylo plánováno a cesta opravdu vedla nás, místo abychom my si určovaly a plánovaly její průběh.

O existenci Senda da Orla Litoral se dozvídáme až třetí den, do té doby žijeme v domnění, že kráčíme po Caminho da Costa, která je v česky dostupných pramenech líčena jako pobřežní trasa z Porta. 

Ostatně česky psaných informací o Caminho Português mnoho není a i proto vzniká tento blog.
Pobrobné praktické informace zde 

Bom Caminho!

Vítejte na blogu o putování



Jednou to přijde, prostě musíte jít. Musíte, chcete a potřebujete jít. Camino volá!

Někdo vyrazí na Cestu bez příprav během pár dní, jiný po ní touží a plánuje roky. Někdo jde naslepo bez příprav a nechá se vést, jiný měsíce studuje mapy a návody. 

Chcete-li pár užitečných rad předem, jsou tu pro Vás mé postřehy z Cesty, kterou jsem se nechala vést já.