úterý 26. července 2016

Den druhý

16.5.2016
Povoa de Varzim - Marinhas

Se zvoněním zvonů z protějšího kostela odcházíme z albergue, kde necháváme dobrovolný příspěvek a klíče ve schránce. Přímořské letovisko Povoa de Varzim se stěží probouzí do mlhavého rána, na ulicích míjíme jen pozůstatky večerních oslav. Vyhlédnutá pekárna ještě ani nemá čerstvé pečivo a tak pokračujeme ztichlou promenádou kolem hotelů dokud nenajdeme další. Je přesně taková, jakou jsme si vysnily a jako bonus potkáváme ve dveřích dva poutníky, starší Americký pár, který ráno vyšel už z Vila de Conde. Setkáváme se pak většinu naší Cesty a získáme od nich mnoho cenných rad.

Větrné mlýny za Povoa de Varzim

  
Mlha přechází v podmračený našedlý den, vyfotím dnes stěží tři fotky. Cesta chvíli vede po plážových chodnících s pozůstatky větrných mlýnů, ale brzo se stáčí do vnitrozemí. Pokračuje po kostkách venkovských silniček, kde s nelibostí zjišťujeme, jak blízko chodcům Portugalci jezdí. Naštěstí nás brzo svede na polní a lesní cesty. Na hřebenu nad oceánem vidíme další větrné mlýny, ale tentokrát kolem nich nejdeme.

U odbočky na kemp Rio Alto, kde někteří poutníci nocují pro kratší trasy, nás předbíhá náš Sympaťák. Ráno zaspal a všichni z albergue ve Vila de Conde odešli bez něj. Doženeme ho spolu s Američany u kostela v Apúlia. Cesta pokračuje přes Pargue Natural de Litoral Norte, kde jsou cesty plné tak hlubokých kaluží, až poprvé zalituju, že nemám pohorky. Pršet přestalo včera po dvou týdnech, máme celkem kliku.

Větrné mlýny za Povoa de Varzim


Překročíme most přes řeku Rio Cávado mezi Fao a Esposende a tušíme, že dnes bychom se měly blížit k cíli. Další albergue je v Marinhas, ale posledních 5 km se nějak vleče. V Esposende potkáváme otevřený kostel Igreja da Misericórdia de Esposende s razítkem na šňůrce. Jakmile vylezeme ven,  vyleze i sluníčko. Na pobřežní promenádě už začíname zase být pěkně propečené a opět se předháníme se Sympaťákem. Nakonec se ztratí, vzdá to a až do albergue jde s námi.

Netrefila jsem se s odhadem, ani Američan ani Australan, Richard je Brit. Nechtěně ho urážím prohlášením, že nevypadá jako Brit, protože i já vypadám víc Britsky než on. V tu chvíli to tak ale je, moje bledá kůže s pihama po dvou dnech na pobřeží právě nabrala barvu rajčete. Za týden to zase zbledne, ale kdokoli to vidí, má obavu o mé zdraví. Proto mě na Červeném kříži v Marinhas, kde si vyzvedáváme klíče od albergue, posílají hned do lékárny neb to spálení musí určitě hodně bolet. Říkám jim, že to hůř vypadá než je, ale vysvětlujte to někomu, kdo má rovnoměrný pigment a na sluníčko je zvyklý.

Albergue Marinhas


Albergue je starý dům s dvěma ložnicemi, matracemi v igelitu a nevábnými sprchami. Po včerejším luxusu je to trochu šok. Až na druhý pokus nalézáme zcela nové zázemí v suterénu. Uvnitř už leží pár zmožených poutníků. Dáváme se dokupy a jdeme hledat nějakou večeři, za celý den jsme skoro nic nejedly. V kavárně na náměstíčku je ovšem nabídka klasicky Portugalská – francesinha a podobná jídla ze zapečeného chleba se salámem, sýrem a hranolky. Zaříkávám se, že francesinhu opravdu jen v nejvyšší nouzi, jenže to co mi přinesou je její obdoba. Ale lepší než nic.

Do albergue mezitím přibyly další poutníci a začíná se plnit. Došel Americký pár, jsou tu dva Poláci, dva mladí Němci, Brit, a dvě německé matky, jedna se osmnáctiletou dcerou a jedna s devítiletým synem. Ten má energie na rozdávání a celý večer nám málem leze po hlavě. Sedíme u venkovního stolu a vyprávíme si, co nám jazyková vybavenost dovolí. Skoro za tmy ještě dorazí mladý Australan a Argentinka. S desátou všichni zalehneme, zmoženi cestou a Portským, pro které šel Polák několik kilometrů.

V noci ho trochu proklínám za chrápání, ale pak si vzpomenu na špunty do uší. Hned po botách a batohu třetí nejdůležitější věc, za 7kč skvělá investice!