neděle 24. července 2016

Den první

15.5.2016
Porto - Matosinhos - Povoa de Varzim

Porto zřejmě nikdy nespí, obě noci probíhá na náměstíčku pod okny jeden velký večírek, který nad ránem vystřídají popeláři. Ráno v Den D se na žádný velký pochod tedy necítíme.

Na recepci hostelu se ještě zeptáme na radu, která stanice metra je pro začátek Camina nejlepší. Rozhodujeme se neprocházet 15km Portem především kvůli průmyslové zóně. Dostáváme tip na stanici ve čtvrti  Maya, jenže těch je s podobným názvem několik. V zápiscích jiných poutníků jsme našli informaci o Vilar de Pinheiro. V metru na nástupišti potkáváme Španěla a lámaně se domlouváme, že on vychází další den a začíná v Matosinhos. Na mapě se poloha všech stanic celkem dost liší. Asi proto, že každá z nich je dobrým začátkem pro jiné Camino, jak zjistíme dodatečně.

Rozhodneme se pro střední cestu Vilar de Pinheiro a čekáme na vlak. Jenže ten ne a ne jet, zatímco směr Matosinhos přijel už několikrát. Navrhuji nechat to na osudu a pokud přijede ještě jednou, pojedeme tam. Stane se. Na zastávku Matosinhos Mercado to netrvá dlouho, vystoupíme u mostu nad přístavem a ještě si rovnáme batohy. V tom z mostu seběhne paní a Portugalsky s náležitou gestikulací nám ukazuje, kudy se máme dát. Jsou z nás poutnice a jsme tu správně, uprostřed mostu je první značka!

Den první, maják v Matosinhos


Prvotní strach, že budeme dlouho hledat začátek a směr, se rozplynul. Místo toho se najednou začali kolem rojit poutníci. Jeden proběhne kolem nás, prohodí „Buen Camino“ a než se vzpamatuju, vidím mu jen lýtka. Překřtíme ho na „sympaťáka“ a tipujeme, odkud asi je. Ostatní se brzo ztratí po cestě a už je nikdy nepotkáme, s tímto se naše cesty ještě zkříží.


Směr tedy máme, jen M si posteskne,že jí ještě chybí mušle. V tu chvíli se pár metrů od nás ve výloze trafiky objeví krásná Svatojakubská mušle s červeným mečem na prodej. Jediný odchod s mušlemi, který jsme za celé Portugalsko potkaly. Camino tedy může začít!

Den první, Matosinhos, mušle na prodej
  

Kráčíme pobřežní promenádou kolem majáku, potom po dřevěných chodnících v písečných dunách. Míjíme rafinérii a Obelisk, potkáváme místní při nedělní procházce, běhu, venčení psa. Sluníčko svítí a lehce pofukuje vítr. Fotím jako zběsilá, protože vše kolem je tak krásně malebné. Pak mám několik dní na krku vypálený bílý pruh od popruhu foťáku, neb má kůže nebyla letos ještě celodenně vystavena slunci, bez ohledu na to, že nijak zvlášť nepraží.

Den první, malebné pobřeží s rafinérií napravo


 
Asi po 8km potkáváme první kavárnu na pláži, kde je možné dostat razítko. Jinak jsou pláže zatím prázdné, sezóna ještě nezačala. U Labruge míjíme odbočku na první albergue, kde zůstávají ti, co šli z centra Porta. Dáváme si kafe a něco k snědku na povzbuzení a pokračujeme dál. V okamžiku, kdy už si říkám,že je ta cesta po plážích sice malebná, ale po 15km krapet jednotvárná, odbočuje cesta do rybářské vesnice. Domorodá paní nás zdraví a ukazuje nezaměnitelné gesto, zda nechceme něco najíst. Děkujeme za pohostinnost, ale dnes toho nevyužijeme. V příštích několika dnech si však na její nabídku často vzpomeneme.

Matosinhos, Obelisk na Praia da Memória


Vzápětí míjíme dva poutníky na lavičce, kteří nás brzo nato doběhnou. Jsou z Austrálie a tvoří velmi nesourodou dvojici. Ona malá, drobná, snědá a bělovlasá paní, její švagr o půl metru vyšší hromotluk. Mají na zádech jen miniaturní batůžky, akorát tak na svačinu. Zbytek jim převáží auto, zůstávají na hotelech. Paní je původem z Malajsie a je jí přes 70. Několik kilometrů kráčí se mnou, její švagr sladí tempo s M a získají náskok. Celou dobu mi uděluje rady, počínaje tím, že musím nosit na hlavě klobouk (je sotva 20°C!) a konče tím, že za každých okolností musím zůstat nezávislá na manželovi jako ona a mít vlastní účet. Když to vypadá, že jsme se s nimi ztratili, pro nás poprvé, pro ně opakovaně, usoudíme, že je čas se rozdělit.


Den první, malebné pobřeží

 
Jsem vyčerpaná všemi jejími radami a Vila do Conde stále v nedohlednu. Ztrácíme šipky a tak nastolíme postup „když nevíš kudy kam, jdi ke kostelu“. Zabere to, spolu s gestikulací starého domorodce a za chvíli již překračujeme most přes Rio Ave. Jenže ve starých uličkách  Vila do Conde se značení opět ztrácí. Někdo nám radí jít k oceánu, tak ho poslechneme, ikdyž šipky nikde. Další nastolený postup tedy zní „dojdi k oceánu, měj ho po levé ruce a jdi na sever“. V příštích dnech ho budeme aplikovat často, ale ne vždy úspěšně. Tentokrát však narazíme na plážovou promenádu, která vede až do Povoa de Varzim, kde chceme dnes zůstat. Domorodci se na plážích choulí do péřových bundiček, zatímco já si připadám po celém dni pochodu už celkem upečená.

Den první, malebné pobřeží

V 5 odpoledne dorazíme před kostel Igreja Paroquial de São José de Ribamar. Albergue  São José de Ribamar je od něj 50m přes ulici. Máme radost, že jsme ji tak bezproblémově našli a zvoníme, jenže nikdo neotvírá. Nápis na dveřích praví, že se máme shánět po klíči v kostele. Vracíme se tedy tam, ale v kostele jsou jen modlící se domorodci a nikdo nemá o klíči, ubytovně nebo faráři ani ponětí. Ještě jednou přečteme nápis na dveřích a voláme na jedno z čísel, jenže se dovoláme jen do hlasové schránky.


Den první, malebné pobřeží

Mše v 7 hodin večer by snad někoho přivést mohla a tak se rozhodneme čekat tam. Než se stihneme  ubivakovat na schodech před kostelem, odchytí nás Portugalec vyšňořený tak, jak se na nedělní mši patří. Podle mušlí nás identifikoval a chce nám pomoci, ikdyž nám vůbec nerozumí a my jemu. Stále něco opakuje, až naše zoufalá konverzace zaujme kolemjdoucí Irku mluvící Portugalsky a ta nám tlumočí. Nejdřív nám ukazuje, kam se jít najíst, pak myslí, že chceme na záchod a nakonec pochopí, že potřebujeme klíče od albergue. Starý pán pak najednou vytáhne z náprsní kapsy nedělního obleku svazek papírů, na kterých je mapa naší trasy, jednotlivé etapy a adresy ubytoven, příprava desetkrát podrobnější než máme my! Zalapám po dechu, co si tak lidé nosí v náprsní kapse:) Zalitujeme, když to pak zase vrátí do kapsy, ale slíbíme mu vzpomínku, až dojdeme do Santiaga.


Den první, pláž někde mezi Labruge a Vila do Conde


Scénka graduje kumulací dalších lidí a vrcholí příjezdem faráře, na kterého v tu chvíli začnou všichni mluvit, každý svoji verzi. Pan farář je tak o rok starší než já, snaží se v tom zorientovat, hledí z jednoho na druhého, pak nechápavě na nás, co jsme to způsobily, až zvedne telefon a všechny rázně umlčí, že teď mluví on. Pak nám suše oznámí, že za chvíli nás přijde vyzvednout pán z Červeného kříže, který albergue provozuje, a odkráčí na mši. O půl sedmé se tak dostáváme dovnitř albergue a k našemu překvapení jsme tam samy! Budova je krásná, čistá a každá máme k dispozici svou koupelnu. Kdybychom chtěly, tak i vlastní pokoj.


Den první, rybářská vesnice



Vyrazíme na promenádu něco povečeřet, ale záhy se ocitáme uprostřed bouřlivých oslav. Místní fotbalový oddíl cosi významného vyhrál a fanoušci fotbalu (což jsou všichni Portugalci) to slaví po svém. Kdo má auto, projíždí promenádou a troubí, mávají z oken vlajkami a šálami, pěší tvoří shluk kousek od terasy, kde sedíme a projíždějícím autům sekundují. Zatímco u nás první cesta fanouška vede do hospody nebo se potácí s flaškou po ulici, tady se prostě jezní po promenádě, bez flašek. Vydrží jim to několik hodin, slyšíme je ještě když jdeme spát.


První den byla vydatný na zážitky a zanechal na mě nesmazatelnou stopu. Bohužel však zanechal i rodící se puchýře na mozolech obou mých nohou.