čtvrtek 28. července 2016

Den třetí

17.5.2016
Marinhas - Viana do Castelo

Třetí den se budíme s náladou pod psa do zachmuřeného počasí, které člověku nepřidá. První noc v téměř plné ubytovně vykonala své. Chrápání a noční vstávání ostatních poutníků, ozývající se první bolístky. Vyrážíme všichni téměř sborově, jen my s M. se kousek vracíme do včerejší kavárny na snídani. Kafe a croissant mi zvedne tlak, cukr i náladu.

Den třetí, pomerančový sad


Po chvilce dojdeme k vesnickému baru a obchůdku v jednom, kde obsluhuje snad staletá paní a dává nám s úsměvem razítko do credentialu. Procházíme vesnicí, která jakoby nekončila nebo přechází jedna ve druhou. Potkáváme dnes víc domorodců a jedna z nich se už z dálky ptá, zda si nás smí vyfotit. Vytáhne z kapsy kompakt, cvakne a běží dál. Během další hodiny nás ještě předběhne na své cestě zpět. Zřejmě si dělá fotky těch bláznů, co prochází její vesnicí, smějeme se.

Den třetí, portugalská vesnická sýpka


Míjíme školu s nápisem Bom caminho a po 7km konečně dojdeme do lesa. Úzká cestička eukalyptovým lesíkem začíná velkým pomníkem někoho, kdo na Cestě zemřel. Víme o těch případech, přesto je to první reálná připomínka. Za lesem scházíme ke krásnému kamennému brodu přes řeku. Zřejmě v úvahách nad pomníčkem si ho nějak zapomínám vyfotit. Ale v paměti utkvěl.


Den třetí, vinice



Když se blížíme k další vsi, z dálky už slyšíme houkání alarmu. Kostelík Igreja de Santiago de Castelo de Neiva na kopečku v obci Santiago nás vítá celkem nezvykle. U něj potkáváme mladé Němce, zevnitř vychází Američani a jeden domorodec, který se tváří, jakoby ten houkající alarm kostela neslyšel. Zapíšeme se uvnitř do knihy, orazíme credential a pokračujeme dál, zase lesem až do Chafé, kde si chceme dát oběd. Během půl hodiny se tu sejde víc než polovina včerejšího osazenstva z Marinhas, chybí jen Poláci a Německé matky. Je to fajn, vidět známé tváře, začínám si připadat jako na táboře.

Den třetí, značení



Po obědě se nemůžu rozejít, sedět hodinu nebylo rozumné. Pro příště se budeme snažit dodržet kratší pauzy. Jdu jako robot než mi nohy začnou znovu sloužit. Čeká nás zase cesta vesnicemi a poslední kopec na dnešní cestě. Z jeho vrcholku už vidíme dlouhý most přes deltu řeky Rio Lima, za kterým je albergue Viana do Castelo, hned za mostem v klášteře. Po mostě už scházíme zase společně, došli nás Němci, Brit, Australan a Argentinka.

Z kopce se pajdám, protože jsem si způsobila puchýř na patě velikosti desetikoruny. Ve snaze odlehčit mozolům na spodu nohou se celý den snažím došlapovat pata – špička místo svého obvyklého špička – pata. Teď budu nahraná, obě strany v háji. Na mostě už jsou všichni daleko přede mnou, ale je mi to jedno, kdy se tam dobelhám, neberu to jako závod a jestli mě všichni předběhnou o celou délku mostu, tak ať. Takže se v klidu plazím a fotím, protože albergue už je na dohled. Pro dnešek už máme splněno a to jsou sotva tři odpoledne.

Den třetí, most do Viany do Castelo


Za půlkou mostu se probelhám kolem jednoho z Němců a prohodím, že je tam fajn výhled. Všichni ostatní už čekají za mostem. Jen se usměje a beze slova jde těsně za mnou. Netuším to, ale právě prožívám jeden ze svých nejsilnějších okamžiků na Cestě. Až po pár krocích si uvědomím, že se nebelhám a noha mě už tolik nebolí. Těžko říct, zda mi poslal nějakou energii, nebo to byla jen síla mého vědomí, že v tom nejsem sama, že jde někdo za mnou, kdo mě podpoří a sebere, když padnu. Možná mě jen podvědomí donutilo, abych se před ním nebelhala a nebrzdila ho. Ať už to bylo jakkoli, těch pár set metrů se mi zapsalo nesmazatelně do paměti.


Den třetí, Albergue Viana do Castelo


Před klášterem už čekají i Američani, do albergue vtrhneme naráz jako velká voda. Německé matky a Poláci už jsou tam. Jen jim trochu otrne a už se vydávají na výlet na kopec, kde je údajně krásná vyhlídka a malebný kostelík. Odmítám kamkoli jít, provádím obhlídku a operaci puchýřů, na žádný další kopec mě už nikdo nedostane, ani lanovkou! Jenže jdou všichni a tak se nakonec taky nějak překonám. Nelituju, ikdyž si celou dobu myslím, že mi upadnou nohy. Lanovka jako na Petřín nás vyveze ke kostelu Santuário de Santa Luzia. Ten výhled je dechberoucí !


Den třetí, výhled na deltu řeky Rio Lima a Vianu do Castelo


Když sjedeme dolů, vytahují Němci další trumf ze svého průvodce, restauraci Marinho s poutnickým menu kousek od albergue. Nakráčíme dovnitř v počtu 15 lidí a překvapenému číšníkovi oznámíme, že podle té knihy má nabízet poutnické menu za 10e včetně vína a desertu. Nevěřícně na nás zírá, ale nakonec vystrojí opulentní hostinu, kdy se už na stůl ani do nás nic dalšího nevejde. Desert už si dělíme napůl. Od vedlejšího stolu nás pozoruje bělovlasá poutnice, i její stůl je plný. Přisednout si nechce, ale cestou z restaurace nám pak prozradí, že je z Rakouska. Její věk a síly jí nedovolí chodit víc jak 20km, popojíždí tedy občas vlakem. Helga má na zádech batůžek z předchozího Camina s výraznou žlutou šipkou. Když pak váháme kudy jít ještě někam na pivo, ozve se „Helga nám ukáže směr“.


Den třetí, večeře pro 15 poutníků


Večer ještě pár z nás sedí u vína a vyměňujeme si historky a rady. Díky tomu se dozvídáme, že následující etapa do Caminha má dvě varianty- čistě pobřežní (Senda da Orla Litoral) nebo lesem s kopci (Camino da Costa). Volíme pobřeží, po dnešní vnitrozemské etapě se nám po něm zastesklo.