středa 27. července 2016

O jazycích



Na konci druhého dne potkáváme v albergue mladou Němku Larisu, která ze své mateřštiny přechází do plynulé angličtiny a francouzštiny. Je jí teprve 18 let. Mluví ráda a tak svým svižným monologem baví celé osazenstvo. Další den je ale tak unavená, že už nemluví. Stydím se sama před sebou, že jsem se nenaučila víc.

začátek chodníku v Matosinhos, nápis "šťastnou cestu" v 6 jazycích



 
Američan Chris mi den poté pokládá otázku kolika jazyky mluvím. Říká, že my Evropané to máme s jazyky jednodušší, protože blízkost mnoha cizích národů nás motivuje k učení. Nikdy mě to nenapadlo, ale má pravdu. Většina anglicky mluvících rodilých mluvčích nemá žádnou motivaci se cizí jazyk naučit. Jednak se téměř vždy a všude dá domluvit anglicky, jednak třeba právě Američany vzhledem k rozloze země nic nemotivuje. My to máme na hranici pár set km a za ní hned 3 cizí jazyky. K dalším je to pár tisíc km.

S Poláky se při troše snahy můžeme vzájemně domluvit každý po svém, ikdyž se omezíme jen na základní věci. Co mě však nikdy nenapadlo, je označit za cizí jazyk slovenštinu a vyjmenovat ji v jazycích, kterým rozumím. Přitom je pro většinu z nás narozených v Československu zcela automatické mluvit spolu Česky a Slovensky a domluvit se bez problémů. Celé dětství byla v rádiu, televizi, novinách a beru ji spíš jako nářečí než cizí jazyk. Ano, neumím ji psát, správně vyslovovat a neznám všechna slova, ale jsem schopná jí rozumět. Nicméně mí mladší kamarádi a příbuzní, narození jen o pár let později, už to tak nevnímají. Generace narozená po převratu prý už Sloveštině nerozumí vůbec.

Líčím Chrisovi tento paradox a on mi položí další ze svých zvídavých otázek: Proč se vlastně rozdělilo Československo, když mluvíme téměř stejnou řečí? A jak je možné,že to proběhlo tak poklidně? Uvědomuji si, že na některé otázky neumím adekvátně odpovědět. Nevnímám Slovensko jako zahraničí a jediné co mi ten fakt připomíná je jiná měna. Zásadní změnu jsem pocítila jen v okamžiku, kdy naše hymna přišla o krásnou Slovenskou Nad Tatrou sa blýska, mou oblíbenou část. Dodnes mám tendence ji řadit za tu naši. 

Chrisova pochvala mé plynulé angličtiny mě potěší, ale opět v duchu zalituju, že jsem se nenaučila víc. Rok němčiny na základní škole, 4 roky francouzštiny, pokus o samostudium španělštiny a rok a půl intenzivní masáže holandštinou při pracovní stáži.Vše upadlo v zapomnění okamžikem, kdy jsem to nebyla nucena užívat. Přitom se za pár dní na Caminu naučím ze španělštiny víc než ze 4 lekcí z učebnice. Stále si myslím, že prostředí k učení motivuje nejvíc. Chris měl pravdu.

Od třetího dne mi v mozku naskakují slova z jazyků, které jsem se kdy učila nebo zaslechla. Uvědomuji si, že umím popřát dobrou noc či dobré ráno, poděkovat, pozdravit a tak to rovnou aplikuji. Vracím se domů s předsevzetím, že se budu jazykům zase víc věnovat. Španělštině pro další Cestu. Překvapivě mě však začíná lákat i němčina, jazyk, který jsem se učila v 10 letech a vždy mi připadal ošklivý. Na Cestě a po ní mi v hlavě začaly vyskakovat slova a fráze, které znám a bylo jich nečekané množství. Možná bych měla porozumět alespoň trochu i tomuto jazyku, přeci jen jsme sousedé.

Ikdyž mluvím plynuje jen jedním cizím jazykem, uvědomuji si nyní intenzivněji jak velký dar je rozumět a umět se dorozumět. O co všechno bych byla ochuzena, kdybych tuto schopnost neměla, na Cestě i v životě.