neděle 24. července 2016

O Průvodcích

Ač mám na přípravu 4 měsíce, nakonec si nestihnu nastudovat téměř žádné info. Jen pročtu pár deníků na Ultreia a dozvím se, že cesty z Porta jsou minimálně dvě – vnitrozemím a po pobřeží. Česky psaných informací moc není a nakonec zjišťuju, že se mi nic plánovat ani nechce.
Váhám, zda si koupit alespoň mapu, ale těsně před odjezdem dostávám radu „Jděte prostě z Porta po šipkách, dokud nedojdete ke katedrále. Až půjdete ze Santiaga směr Finisterre, otočte se ke katedrále zády a jděte zase po šipkách.“ Zní to celkem jednoduše.


Den první, značení v rybářské vesnici

Na nátlak rodiny přeci jen podlehnu a po letech odmítání si koupím „tu placatou věc“ (rozuměj smart phone).
Do té doby se držím zuby nehty tlačítkového, neb se spokojím s voláním a sms. Mapy v mobilu a GPS jsou nakonec to, co mě přesvědčí. Jenže koupit si to dva týdny před cestou a z toho týden se to snažit zprovoznit znamená, že v den odletu umím stěží přijmout hovor a napsat zprávu. Pro svůj klid mám telefon stejně vypnutý a zapínám ho jen večer, abych podala zprávu, že žiju. Čtvrtý den, který je tak ztrácecí, že to přeci jen zapnu, mi GPS napíše „Vaši polohu nemůžeme najít“. Hodila bych to s chutí z útesu. Třináctý den mě GPS opět přivádí na zcestí, tentokrát doslova.

Od té doby definitivně vím, že se musím řídit především všemi svými smysly. Jak praví má babička: „Líná huba, holé neštěstí.“


Tui, Den pátý, místo, kde se setkává několik cest

Jdeme tedy bez map a průvodců, po šipkách. Jen po cestě nabíráme letáčky, mapky a užitečné info v jednotlivých albergue. Hlavním zdrojem informací jsou však lidé, které potkáváme. Jsou to Průvodci. Když někde zbloudíme, vždy se najde někdo, kdo poradí, alespoň mávnutím ruky ve správném směru. Někdy domorodci ukazují ještě dřív, než se vůbec stačíte ztratit.

První dny jsem sice trochu nervní, že nevím kam jdu, ale pak už je mi to jedno. Jdu do Santiaga, jdu na sever,
po levé ruce tedy musím mít oceán. Většinou to zabere. 


Tui, Den pátý, kachle se Svatojakubskou mušlí

Angličan a Američané mají průvodce, ve kterém je vše tak podrobně popsáno, až mě to trochu děsí. Mapy, kilometráž, umístění kaváren. Přesto se také ztrácí a občas trpí hladem. Potkáváme Francouze, kteří jdou
s mapou stále otevřenou, ale ztrácí se, neb v ní neumí číst. Tři mladé Němky s průvodcem
v ruce zoufale volající do zamluveného ubytování, že neví kdy přijdou, protože ani neví kde jsou. Sedí přitom
v kavárně s desítkou ostatních poutníků, mají před sebou mapy, ale jsou ztracené. Snažím se s nimi komunikovat, ale je to marné.
 
Den čtvrtý, alternativní značení Senda da Orla Litoral

Abych však nebyla ke knižním průvodcům tak kritická, musím uznat, že při správném užívání jsou užiteční.
V portugalském Viana de Castelo se tak od Němců dozvídáme o možnosti vyjet lanovkou na kopec nad město
s úžasnou vyhlídkou a dechberoucím kostelem a poté jdeme v 15 lidech na hromadnou poutnickou večeři.
V restauraci vysvětlíme číšníkovi, že dle zápisků v průvodci máme dostat kompletní menu za 10 euro. Chvíli nevěřícně zírá do knihy, co všechno nám má přinést a pak nám vystrojí opulentní hostinu, kterou ani nejsme schopni sníst.

Porto, Matosinhos, Den první, samolepka na mostě


Máte-li tedy odvahu, jděte podle šipek:) Je to tak nějak lehčí, když předem nevíte, kolik km a kolik kopců Vás čeká. Nechte se vést Cestou a Průvodci. Pro ty ostatní je tu pár mých map a praktických informací.



Ať už jste na Svatojakubské Cestě nebo jinde, není průvodce jako Průvodce.
S díky všem, kteří mi byli Průvodci na mé Cestě.