středa 20. července 2016

Proč?



Každý jde ze svého vlastního specifického důvodu, který často nelze vměstnat pouze do kolonek
„ duchovní, církevní, kulturní či turistické“, nabízených  v Oficina del Peregrino při vydání závěrečné Compostely.

Občas vám někdo vysype svůj životní příběh během hodinového setkání, snad proto, že je snazší vyzpovídat se cizinci, kterého už nikdy znovu neuvidíte. Někteří poutníci si naopak svůj důvod přísně straží.

Kdyby se někdo zeptal upřímně na můj důvod, odpovím : “Protože chci a protože můžu.“

Značka vpravo Vám ukazuje směr, zatímco ta vlevo připomíná, že můžete jít.


Poprvé jsem o Caminu slyšela v roce 2011 na své pracovní stáži v Utrechtu od kolegyně, která šla Camino Norte během studií ve Španělsku. Znělo to zajímavě. S vyprávěním se přidal šéf, jehož sestra chodí každoročně dva týdny a navazuje tam, kde přestala. Znělo to ještě zajímavěji! Ale k hlubší pointě cesty mě ani jeden z nich v tu chvíli nedovedl. 

Po návratu z Nizozemí se plácám na rozcestí, kam a jak dál se životem a kamarád mi posílá odkaz na zajímavý film The Way s tím, že mi třeba ukáže směr. Zabralo to! Ten směr je k batohu a k pohorkám. Jenže mě zastaví strach, hlavně z přechodu Pyrenejí a faktu, že bych šla stovky kilometrů, které jsem v součtu nenachodila snad za celý svůj dosavadní život.

Odkládám tedy ideu do kolonky „Až jednou“, ale opakovaně se mi připomíná. Díky přednášce pořádané na mé alma mater do dozvídám o existenci dalších tras, především Camino Primitivo a Caminho Português, a také o faktu, že nemusím jít z domu nebo ze Saint-Jean-Pied-de-Port. Najednou mi to připadá reálnější. 

V druhé polovině roku 2015 zjišťuji, že jsem opět na rozcestí. Respektive, že jsem se ze svého předchozího rozcestí pohnula za 3 roky sotva o píď. Během toho roku se Cesta různě připomíná, třeba jen vzdáleně zfilmovanou Divočinou od Cheryl Strayed či různými útržky, až v listopadu narazím v knihovně na „Tak já teda jdu“ od Hape Kerkeling a čtu jej jedním dechem. V tu chvíli vím, že musím také jít.
Musím, potřebuji, ale hlavně chci a můžu!

Poslední tři slova si pak opakuji každým dnem, abych snad nezapomněla, proč jsem na Cestě. Když chcete a můžete zároveň, je to ta nejlepší kombinace. Když někdy nemůžete, velmi Vám pomáhá to, že chcete. Když se Vám někdy nechce, je to horší, ale pořád ještě můžete.  

Nejhorší je, když nemůžete a přestane se Vám chtít. A to nejen na Cestě.