čtvrtek 21. července 2016

Souputníci



Sama? Nejčastější reakce, kterou jsem slyšela, před cestou i po ní. Žádné otázky proč, kam, na jak dlouho. „Ano,sama“, odpovídala jsem a pak se naučila dodávat „Chceš se přidat?“. Nikdo nechtěl, ve všech odpovědích se ozývalo „čas, jednou, kdyby, možná“.

Ano, jsem odhodlaná jít sama a nepovažuji to za nebezpečné. Jsem zvyklá být sama a spoléhat se jen na sebe. Babičku uklidňuji tím, že to ušla sedmdesátiletá paní i matka s desetiměsíčním dítětem. Nezabírá to a stále opakuje, že sama jít nemůžu.

Porto, Matosinhos, první šipka za mostem



Vyměknu a dám si inzerát „hledám souputníka“ na webu Ultreia a tak mi Osud přihrál na cestu M. Shodou náhod se naše první setkání u kávy odehrálo na půl cesty mezi mým a jejím domovem v bývalém klášteře. Jakoby tím bylo řečeno, že společné Camino je ten správný nápad. Další setkání domlouváme až na letišti v den D. Do odletu 3 měsíce, spousta času na plánování. Nakonec jsem obě rády, že si stihneme sbalit batoh a odletět, takže plány začínají až na místě a v podstatě se zvrhnou ve dvoutýdenní improvizaci. Tím líp, nejsem plánovací typ.

Čím víc se blíží odlet, chytám větší paniku. Ne ze vzdálenosti nebo z Cesty samotné, ale z faktu, že Cestu budu sdílet s někým, koho jsem viděla jednou v životě na hodinu. Máme jít spolu z Porta do Santiaga, dál budu pokračovat sama. Skoro dva týdny společně, přes 250 km, za všech situací.

Jsem nesnesitelná, vím to. Proto žiju 4 roky sama :) A teď se mnou bude někdo muset být 24 hodin denně v situacích, kdy si i já sama polezu na nervy. Co jsem to udělala? Nejsem zvyklá na lidi, jsem poustevník a mám desítky vrtochů, rozmarů a špatných vlastností. Vlastně asi nemám žádné dobré. Jak to se mnou vydrží?

Spousta poutníků chodí Camino proto, aby se naučila být sama se sebou. To už umím a jsem v tom zatraceně dobrá. Mé Camino mě má zřejmě naučit být zase s lidmi.

Říká se, že Camino Vám přinese přesně to, co potřebujete....