pondělí 25. července 2016

O Stínech



Před odjezdem dostanu radu, která však není ani tak radou jako upozorněním:
„Na cestě nejste sami a nejsou tam jen ti, které fyzicky potkáte. S každým z Vás je tam mnoho těch, co jdou ve  Vašich myšlenkách s Vámi.“

První dny za mnou šel zástup, ale postupně odpadávali, až od čtvrtého dne zůstali jen dva. Šli se mnou, oba dva až do konce, míněno do Santiaga, kde jejich pouť skončila. Na Finisterre a do Muxie už se mnou nepokračovali.

Max s cinkajícím obojkem, který jsem slyšela jen já. Ikdyž to nebyl můj pes, nachodili jsme spolu za jeho 12 let spoustu kilometrů. Po letech se naučil rozeznat už dle mého oblečení, zda spolu půjdeme ven. Nadšeně běhal k vodítku a byl schopen ho strhat i s věšákem, jak se na cestu těšil. Odešel vloni v době, kdy jsem začala opět silně pociťovat touhu jít. Teď mě provázel do Santiaga, tak jako mnohokrát dřív v lese.

Děda ve své výletní kostkované košili a slunečními brýlemi ze 70.let, ve kterých mi vždy připomínal filmového mafiána. Zemřel měsíc před mou Cestou. Pokojně, klidně, bezbolestně a hlavně doma, jak si přál. Poslední den mi na zahradě prozradil, ještě aktivní a v pracovních montérkách, ale s vyhaslým zrakem, že kdyby byla možné dostat injekci, jako se uspávají zvířata, rád by ji dostal, protože už je unavený. Smrt byla vlídná k němu i k nám. Přesto jsem si ji začala uvědomovat až během Cesty. Kdykoli jsem se vrátila z cest, přinesl atlas a chtěl ukázat všechna místa, kde jsem byla. Sám procestoval značný kus Evropy a o mnoha místech mi vyprávěl. Až se vrátím tentokrát, zůstane atlas v knihovně.

Týden před odjezdem jsem hledala pro babičku něco v jeho dílně a našla JI. Krásnou Svatojakubskou mušli s provrtanou dírkou. Lehce porostlou lišejníkem, jak bývala roky přidělaná k ptačí budce. Nevím, kde k ní přišel, Svatojakubskou pouť nikdy nešel, ve Španělsku ani Portugalsku nebyl. Snad ji přivezl od Baltu nebo Černého moře, to by vysvětlovalo její lehce odlišný tvar. Ať už ji našel kdekoli, měl ji právem, narodil se na svatého Jakuba. A teď tam čekala na mě, připravená zavěsit se na batoh a jít.

Někdy s Vámi jdou Vaše Stíny proto, aby Vás tlačili kupředu, jindy Vás táhnou zpět. 
Nikdy však nejste na své Cestě sami.