úterý 30. srpna 2016

Po návratu



Když se vrátím po třech týdnech zpět, je to obrovský šok. Sotva za sebou zavřu branku do zahrady, padne na mě podivný splín a tak sedím za soumraku venku a oddaluji chvíli, kdy otevřu dveře. Domů? Otázka, kterou si často kladu, u sebe, i v souvislostí se svou profesí. Co je to doma? Asi místo, kde se cítíme dobře. V tom případě jsem doma byla i celé minulé tři týdny. Bylo mi tam dobře.

Žila jsem už ve třech různých zemích, stěhovala se asi 10x. Všude mi bylo svým způsobem dobře i zle, ale pořád ještě jsem nenašla místo, kde by to bylo opravdu Doma. Vstoupím dovnitř a najednou si uvědomuji tu rozlehlost a prázdnotu. Po třech týdnech spím sama v místnosti, bez špuntů do uší.

Ráno stojím bezradně před skříní a říkám si, že mám asi moc věcí. Já, vyhlášená tím, že než si něco pořídím, třikrát si rozmyslím, zda to vůbec potřebuju. Stejně toho mám moc. Na pouti jsem se obešla jen s tím, co jsem měla v batohu o obsahu 35 litrů. Toho moc  není. Ted´ nevím, co si obléct a tak šahám po tom, co mám navyklé, pohodlné kalhoty a tričko, barefooty nebo sandále. Po týdnu mi sestra sdělí „Už sundej ty poutnický hadry a oblíkej se normálně. Vem si třeba sukni.“.

Nejradši bych pořád chodila. Tedy spíš popobíhala. Připadá mi, že chodím rychleji a lehčeji než dřív. Jako bych s těmi pár kily shodila především spoustu vnitřní tíhy. Domlouvám si pracovní schůzky tak, abych se mohla co nejvíce projít. Chodit je prostě normální, silně zanedbávám i kolo.

Na otázky, jaké to bylo na pouti první měsíc odpovídám jen „skvělé, úžasné, parádní“. Mám dojem, že to nejde popsat slovy a nikdo jiný tomu stejně neporozumí. Svět se dělí na lidi, kteří šli a proto chápou, a na ty, kteří nešli a těm to zatím nedokážu slovy přiblížit. Popisovat Camino počtem kilometrů, což zajímá převažující část lidí, mi připadá jako ta nejméně podstatná věc. To číslo je pro mě naprosto zbytečné. Naopak vše, co mi připadá podstatné, ostatní stěží chápou.

Jenže i dva měsíce po Caminu se mi o něm stále zdá. Ve snech stále jdu. I ve dne se mi vrací různé detaily, které by jinak byly dávno zapomenuté. Sotva si pamatuju, co jsem dělala před týdnem a přitom Camino po třech měsících popisuju den za dnem jen z fotek a paměti, pouze s minimálními poznámkami. Ten zážitek prostě musel ven.

Nečekala jsem žádnou změnu, ale nic není jako dřív. Něco se změnilo, ale sama jsem stěží schopná to zatím zpracovat. Život se dělí na ten před Caminem a po něm. Nechápu to, co se stalo a děje. Chvíli mám dojem, že mi na Cestě přeskočilo, chvíli mám obavu, zda neprodělávám psychospirituální krizi. Až po delší době narazím na termín „syndrom navrátivšího se poutníka“, kterým to skvěle vystihuje Lucie na blogu Via da Luz

Ať je to, co chce, život po Caminu je lepší než byl před ním!

pondělí 29. srpna 2016

Mapy Caminhos Português

Nový příspěvek na stránce o mapách



Caminhos Português


pátek 26. srpna 2016

O vývoji myšlenek jedné Poutnice začátečnice



Rozhodnutí : „Půjdu, protože musím, potřebuju a hlavně chci jít.“

Před odjezdem: „Asi bych se na to měla nějak připravit. Ale možná stačí to, že se těším.“

Den 1: „ Jsem zvědavá, co mi pouť přinese, kudy půjdu, koho potkám, co prožiju.“

Den 2: „ Už nic neočekávám, už to prožívám. Dojmů je spousta. Je to super!“

Den 3: „  Je to super, ale občas to začíná celkem bolet.“

Den 4: „Co jsem to na sebe vymyslela? Vážně to můžu zvládnout? Nebylo by lepší si přiznat slabost a vzdát to?“

Den 5: „Když si přiznám slabost, paradoxně mě to posílí. Můžu si odpočinout, to není zakázáno.“

Den 6: „Tohle nemůžu zvládnout! Proč to vlastně dělám?“

Den 7: „Už jsem v životě byla hodně v hajzlu, ale ten puchýř na malíčku je to nejhorší, co mě kdy potkalo.“

Den 8: „Tohle už přeci nevzdám! Už tam skoro jsem.“

Den 9: „Co kdybychom šly příští rok tu část trasy po pobřeží, co jsme musely vynechat? Nebo už na podzim?“

Den 10: „Jsem v Santiagu. A půjdu sem znova!“

Den 11: „Na světě je krásně, i na jeho konci!“

Den 12: „Kudy a kdy půjdu příště? Cest je tolik, ale celou Francouzskou asi nezvládnu, navíc ji chodí moc lidí.“

Den 13: „Zvládla jsem to! Bylo to úžasné! A hodlám to podniknout znova!“

Let Santiago - Barcelona: „Vrátím se sem, už brzo a zase po svých!“

Barcelona: „Normální je chodit! Odmítám popojíždět hromadnou dopravou.“

Let Barcelona - Praha: „Na začátku října by to mělo jít, úsek A Guarda – Santiago, možná Variante espirituel.“

Cesta z letiště: „Tu francouzskou cestu jednou půjdu, celou, ze Saint-Jean-Pied-de-Port!“

čtvrtek 25. srpna 2016

O Samotě

Spousta poutníků chodí Camino proto, aby se naučila být sama se sebou. To už umím a jsem v tom zatraceně dobrá. Když pracujete z domu a žijete sami, jste sami se sebou cca 90% času. U mě to znamená z posledních 4,5 let sakra vysoké číslo. Mé Camino mě mělo zřejmě naučit být zase s lidmi.

Vím o Samotě všechno, víc než bych chtěla. Především to, že hůř něž Vy ji většinou snáší okolí. Zkuste jít sami do kina, sednout si do kavárny nebo jít na svatbu. Uvidíte v pohledech okolí záblesk lítosti, podivu a strachu.

Stejně tak, když se rozhodnete jít sami Svatojakubskou pouť, objeví se obavy okolí a úsudek, že nemůžete jít sami, že by se Vám něco mohlo stát. Mě mnohem víc děsí být sám doma a nic nedělat, než se vydat na pouť na Konec Světa. Ano, něco se mi může stát, ale to se mi může stát i s doprovodem. Stejně tak se mi může leccos stát i doma, kde nikdo není a nikdo mi nepomůže.

S nadsázkou řečeno, ty ohlodané kosti z Vás můžou najít kdekoli. Když se pak ocitnete v situaci, kdy Vám to reálně hrozí, uvědomíte si, o čem je to doopravdy. Když sám putujete po Svatojakubské Cestě, nejste ve skutečnosti téměř nikdy sám. Pokud se zrovna jako já neztratíte na Costa da Morte. Spolu s Vámi putují další Poutníci a s nimi sdílíte své denní starosti i radosti. Ačkoli nemluvíte stejným jazykem, máte stejný směr, stejný cíl a pochopení jeden pro druhého. Když putujete sám životem, to sdílení denních starostí i radostí, ten společný směr, cíl a pochopení Vám chybí mnohem víc.

Když jste sami se sebou, jste tím, kým opravdu jste. Nepřetvařujete se, nic nemaskujete. Když jste sami se sebou, jste opravdu sami sebou. Proč nás tedy samota tak děsí? Bojíme se být sami se sebou nebo sami sebou?

Někdo potřebuje jít Svatojakubskou pouť sám, aby poznal, kým skutečně je. Někdo je sám se sebou tak dlouho, že potřebuje, aby jeho skutečné já poznalo i okolí. Říká se, že Camino Vám přinese přesně to, co potřebujete.
I mně přineslo.

Camino Vám ukáže to nejhorší a vytáhne z Vás to nejlepší, co ve Vás je. 
Jak s tím pak naložíte, už je na Vás.

středa 24. srpna 2016

Den třináctý

28.5.2016
Lires – Muxía




Je tu poslední ráno mého putování a venku naštěstí přestalo pršet. Posnídám s Rakušankou, již tradiční kávu, džus a croissant a vyrazím sama směr Muxía. Němka vyběhla už před námi. I beze slov víme, že každá chceme jít poslední den sama. Měla by to být krátká procházka lesem, necelých 15km, sic do kopce. Takže nečekám žádné komplikace nebo těžkosti a vyrážím ven.

Přestalo pršet už večer, ale les je mokrý a z kopců se valí potoky. Během půl hodiny cesty překračuji dva a soustředíc se na to, abych do nich nespadla, chytnu špatnou šipku. Místo klasické žluté světle zelenou menší velikosti. Říkám si, že je to třeba odlišné značení na této části, nebylo by to poprvé. Jen mě šipky vymotají z lesa a zavedou na zpevněnou cestu k pobřeží, začínám tušit, že něco bude špatně. Když se otočím, vidím Lires za sebou jako na dlani, cesta jen obešla deltu řeky a svedla mě zpět k pobřeží na pláž Nemiňa. Značení ale pokračuje, takže pokračuji i já.


Den třináctý, ztracena někde mezi Lires a Muxía


Na pláži se kochám krásným světlem, ale to je zrádné a kdykoli z něj může být silná bouřka. Temné mraky se střídají se sluncem a začínám mít dojem, že se nade mnou stahují. Během pár set metrů zase ztrácím značení a tak mávám na pekařské auto s prosbou o radu na směr Muxía. Pekařka nevládne angličtinou, já vládnu minimální španělštinou. Ukáže mi směr, ale na další křižovatce jsem zase ztracená. Nebe je celé černé a kolem mě jen pár usedlostí zemědělců. Ani ti mi moc neporadí, jen směr po silnici.


Den třináctý, ztracena někde mezi Lires a Muxía


Stoupám asfaltkou v lese a najednou se u cesty objeví dva velcí psi. Tak je to tady, španělští divocí psi, o kterých se tradují Poutnické historky. Jeden je na řetězu, uprostřed lesa, druhý na volno. Německý ovčák se ke mě rozběhne a já už se vidím rozsápaná na kusy. Mám psi ráda, kromě volně pobíhajících německých ovčáků, jeden už mě kdysi pokousal. Snažím si vzpomenout, jak nejlépe v takové situaci reagovat, ale panikařte si v klidu. Skáče kolem mě a po mě a já se jen snažím nešermovat moc rukama a nedávat mu příležitost mě do nich kousnout. Křiknu na něj „casa“, což považuji za španělský povel domů a snažím se jít rychle dál. Vzdá to a jde k druhému psovi, ale za chvíli zase vyběhne za mnou. Opakuji „casa, casa“ a ženu do kopce. Nebe je černé, na zádech mi stékají kapičky potu a srdce mi buší ostošest. Takto přece moje pouť nemůže skočit!

Silnice vede stále lesem, ale asi po kilometru potkávám dopravní značku. K mému zděšení ukazuje 12km do Muxía! Připadám si dnes na cestě už neskutečně dlouho a zřejmě se točím v kruhu! Jdu tedy po silnici, naštěstí není vůbec rušná, spíš naopak. Teprve dnes si připadám jako na konci světa! Pustá silnice v lese, nikde ani živáčka, jen divocí psi. Asi po kilometru zase potkávám značení, tentokrát tři pruhy bílá, žlutá červená, podobně jako jsme viděli v Portugalsku.


Den třináctý, ztracena někde mezi Lires a Muxía


Odbočuji na lesní cestu, která opět připomíná naše hory a trochu se uklidním, že přeci jen nade mnou něco bdí. To však vždy znamená, že se něco brzo pokazí. Jakmile dnes mám dojem, že chytnu správný směr, něco se stane. Cesta je méně a méně prošlapaná, až skoro zmizí v houští. Dívám se do GPS, zda má smysl pokračovat tím směrem, a ta tvrdí, že po pár desítkách metrů je pobřežní cesta, na kterou se napojím. Jdu tedy dál houštím. To je čím dál hustší, vyšší a pichlavější. GPS zase lhala, cesta nikde a já si najednou uvědomuji, že jsem něco i naklesala. Stojím na srázu nad pobřežím, po kolena v roští. Jestli teď udělám jediný špatný krok, najdou ze mě za pár let jen kosti, pokud vůbec. Kam se hrabe divoký pes, teprve teď jsem pořádně v loji. A ani nevím jak jsem se do něj dostala.

Jako bych se probrala ze sna, nechápu, jak se mi tohle vůbec mohlo stát. Chvíli zírám nechápavě kolem a pak si začnu nadávat, za to, kam sem to sebe sama přivedla. Doslova na zcestí. Za tohle nemůže nikdo jiný, ani značení, ani osud, ani GPS ani žádná vyšší moc. Takhle na zcestí se člověk přivede jedině sám svým bláhovým jednáním, slepou důvěrou v nějakou navigaci, ve značení nebo ve vyšší moc či štěstí.

Tím, že neuvažuje rozumně. Tím, že je zaslepen strachem. Tím, že přestane spoléhat na sebe a nějak podvědomě spoléhá na to, že někdo nebo něco vede jeho kroky. I poslední den pouti se ještě musím něco naučit. Něco, na co budu dlouho vzpomínat.



Den třináctý, ztracena někde mezi Lires a Muxía


Opatrně začnu stoupat roštím zpět a snažím se držet těžiště tak, aby mě batoh nepřeklopil dozadu. V nohách mám zabodáno už snad tisíc trnů. Když se vyškrábu nahoru, zase kleju nahlas. Spílám sama sobě, pak se podívám na černá mračna nad hlavou, utřu slzu a uvědomím si, že poprvé za Cestu mám strach. Jsem ztracená ne poprvé, ale tentokrát úplně sama. Není tu M. ani se z houští nevynoří Němci. Bývám ledově klidná, jen když kolem někdo jiný panikaří. To pak mám zcela racionální uvažování. Jenže když není koho uklidňovat, panikařím celkem fest sama.

A tak koukám do míst, kde se potkává nebe s oceánem a nahlas to přiznám. Už nechci jít sama. Ani tady, ani jinde. Už jdu sama moc dlouho, spoustu let a evidentně to dle dnešních zážitků moc nezvládám. Za ty předchozí dny na Cestě jsem si po dlouhé době připomněla jaké to je, jít s někým, mít stejný směr, chápat kroky druhého a být tu pro něj, když je zle. Po tolika letech, kdy jsem to nezažila. A teď tu jsem sama, v loji, ztracená na španělském opuštěném pobřeží. Navíc se jmenuje Costa da Morte. To snad ani nepotřebuje překlad!


Den třináctý, pláž před Muxía


Když se do sytosti vyspílám, otočím se a udělám pár kroků, zahlédnu pěšinku v houští a na ní dvě postavy. Jak jsem ji předtím mohla přehlédnout? Poutníci jsou z organizované skupiny a potvrzují, že toto je alternativní pobřežní cesta mezi Muxía a Finisterre. Delší a náročnější. Ale uklidňují mě, že do Muxía dnes ještě určitě zvládnu dojít. Jen to ještě minimálně dvě hodiny potrvá, cestou necestou, nahoru dolů, po pobřežních výběžcích tam a zpět. Na to, že už jsem tam touto dobou měla být je to vážně útěcha. Ale alespoň vím, že jdu správným směrem. K České poutnické písni přidávám sloku: „Cesta dobře značená, vůbec nejsem ztracená“.

Slovo alternativa patřilo vždy k mým oblíbeným. Znamená možnost volby. Dnes však začínám mít dojem, že se mi ze všech těch možností volby dělá slabo. Cestička je úzká a zase prudce klesá dolů, mokrým kluzkým bahnem v lese, kroutí se sem a tam a když mě opět vyplivne na pobřeží na širší cestu, přímo přede mnou je ohrada s krávami. To by asi nevadilo, kdyby ji šlo obejít. Jenže napravo jí není vidět konce v houští a nalevo tvoří její hranici kolmý sráz k moři, hluboký asi 5m. Nikam dolů už nelezu, nikam do neznámého houští se mi taky nechce a tak studuji tu přímou cestu přes ohradu a zvažuji riziko. Cesta přes ohradu má sotva 50 metrů, ohradník zdá se není pod proudem, krávy jsou jen tři. Tedy, pokud jsou to krávy. Rohy mají docela dlouhé, pak je celkem jedno, zda mě nabere rohem kráva nebo býk.



Den třináctý, Muxía


Připadám si jako ve špatném snu. Jakoby se dnes na stezce odvahy zhmotňovaly všechny mé strachy a noční můry. Chybí snad už jen hejno obřích slizkých žab! Snažím se chladnou hlavou kalkulovat všechny své možnosti, když v tom zaslechnu hlasy. Z kopce za pastvinou sestupuje početná skupina. Počkám tedy až dojde dolů, co udělá. Když do ohrady bez rozpaků vstoupí první trojice, usoudím, že má zase strach velké oči. Krávy si jich sotva všimnou a ještě spíš couvají, než že by útočily. Jdu tedy také a jakmile se setkáme, ptám se na radu. Sic mluví jen španělsky, nějak se dobereme stejné informace jako u předchozích. Alternativní cesta po pobřeží, ještě dnes tam určitě dojdu. Oni už jdou dvě hodiny. Když se ptám na cestu napravo, kterou jsem zahlédla z kopce, odvětí, že to je asi silnice. Už nemám sílu ani odvahu se drápat nahoru a dolů cestou necestou strmými výběžky nad oceánem. Posledních 6km dojdu sice po asfaltu, ale na jistotu.

Den třináctý, Muxía

Kilometry na ukazatelích podél cesty ubíhají a v dálce slyším nějaké rány, jakoby střílely salvy z děla nebo v lomu. Až dodatečně zjistím, že je to ohňostroj na oslavu sv. Guillerma. Za jednou ze zatáček se mi ukáže pobřeží a v tu chvíli opět chytnu paniku. Zdá se být tak daleko, silueta věže na něm je rozhodně dál než půl hodiny cesty. Spíš několik hodin. Naštěstí ale vidím až na Faro de Camarińas, daleko za Muxía. Ta je schovaná za kopečkem a skutečně je doslova za rohem.

Den třináctý, Muxía, Nosa Senora da Barca

Nechám se zlákat poslední polní cestou na pláž a zase odbočím. Dnes mě ta alternativní cesta nějak přitahuje, ikdyž se jí rozum už brání. Nebe už je blankytné s pár něžnými obláčky a zátoka u písčité pláže přechází od tyrkysové po tmavě modrou. Kochám se výhledem a brodím pískem, dokud mi nedojde, že zpět na silnici budu muset tak 12m skoro kolmým srázem nahoru. Po ní už proudí davy Poutníků a nechápavě hledí na mě dolů, kde jsem se tam vzala. Vyšplhám zpět a odkroutím si poslední dva kilometry podél silnice. Dav za mnou mi připomíná, že může ještě být boj o postele a tak zrychlím.

Albergue municipal v Muxía je moderní stavba z pohledového betonu, kde oko architekta neví, kam dřív hledět. Ale nejprve se ubytovat, až pak kochat. Míst je naštěstí dost, je teprve půl třetí. Jen mně ten dnešní den připadal nekonečný. Němka, Rakušanka i Australanka jsou dávno tady. Cesta prý byla krásná a pohodová lesem. Zřejmě se nepotřeboval nikdo kromě mě poslední den ještě hodně poučit. Jen já mám nohy plné trnů, jeden vedle druhého tak nahusto, že nemá smysl je tahat. Nechám je vyhnít, ještě mi pár dní budou připomínat mou pošetilost. K písku v puchýřích se tak přidal další neplánovaný suvenýr.


Den třináctý, Muxía

Když ze sebe smyji všechen ten dnešní stres, vydám se směrem k Faro de Muxía, k důvodu, proč jsem sem chtěla jít. Kostel Nosa Senora da Barca leží na výběžku do oceánu obklopen velkými balvany, o které se tříští vlny. Pohled, který jsem chtěla vidět na vlastní oči. Tady končí má pouť. Dechberoucí pohled podpořený větrem, měnícím se světlem, stále se honícími mraky a hrou dudáka.


Den třináctý, Muxía, Nosa Senora da Barca

Jsem na konci. Třináct dní Cesty je za mnou. Každý jeden z nich mě něco naučil. A ten poslední to korunoval. Vzpomínám na všechny, které jsem potkala. Na své Souputníky i Průvodce. Na ty, kteří doma čekají na zprávu, že žiju, i na ty, kteří si ji už nepřečtou.

Ze střechy albergue pak s ostatními Poutníky sledujeme překrásný západ Slunce. Je po desáté a albergue už je zamčená. Na pobřeží už se nedostaneme, ale střešní terasa také není k zahození. Stojíme tu všichni už většinou v pyžamu a kocháme se pohledem, který tak krásně uzavírá naši pouť. Zítra nastoupíme do autobusu, vrátíme se domů a život se vrátí do starých kolejí. Ikdyž asi pro nikoho z nás už nebude stejný jako dřív.



Den třináctý, Muxía




Den třináctý, Muxía




Den třináctý, Muxía

































Den třináctý, Muxía


O Víře



Za celou Cestu se mě téměř nikdo nezeptal na mou víru. Až po návratu se s touto otázkou roztrhl pytel. Obdobně se možná ptáte i Vy. Svatojakubská cesta je přece křesťanskou tradicí.

Vyrostla jsem ve střední Evropě, takže žiji stejně jako Vy v mnoha křesťanských tradicích. Nejsem pokřtěná, nejsem příslušníkem žádné církve a nebyla jsem vychována k víře. Nemám však nastavené rovnítko mezi vírou, církví a náboženstvím. I ve střední Evropě je na výběr v křesťanské tradici z mnoha církví. Kterou si vybrat?

Vybrala jsem si být dobrým člověkem. Na to nepotřebuji volit z církví a náboženství. Respektuji víru a náboženství všech, kteří respektují ostatní. Nemám potřebu dávat ztvárnění své víry jakékoli jméno, ale chcete-li, nazývejte jej Bohem, Vesmírem, Alláhem, Pachamamou, Matkou přírodou či jakkoli jinak.

Považuji víru za soukromou věc, kterou nepotřebuji ventilovat zde ani jinde. Je to soukromý rozhovor mezi mnou a Jím ( nebo Jí?), který není určen pro další uši. Rozhovor, který se na pouti přírodou vede tak nějak snáz.

Věřím ve Svatojakubskou cestu. Někdo jde proto, aby našel nebo upevnil svou víru v Boha. Mně pomohla začít víc věřit lidem. Zaručeně však každému posílí jeho víru v sebe sama.

úterý 23. srpna 2016

Den dvanáctý

27.5.2016
Finisterre- Lires



Ráno ve Finisterre je nejpomalejší z celé Cesty. Nejen já, ale celé městečko je klidné a ospale se probouzí do dalšího rušného dne, kdy sem zamíří nával Poutníků. Čekám, až otevřou poštu, abych mohla poslat pohledy, které jsem včera psala až skoro do půl dvanácté. Takže začnu snídaní, tentokrát objednanou přímo v albergue, pak zamířím na poštu a albergue opouštím až k půl deváté, vybavena radami kde najít šipky směr Muxia. Ještě se chci zastavit na pláži pro mušle, které jsem slíbila dovést na památku.

Dnešní cíl je blízko, chci dojít jen do Lires, na půl cesty k Muxía. Na odpoledne zase hlásí bouřky a po včerejších slabých 22km se ukazuje, že na kratší vzdálenosti mé nohy reagují positivně a už tolik nebolí ani puchýře, ani levé chodidlo. Takže mám spoustu času a mohu si protáhnout ráno ve Finisterre.

Sbírám mušle, šnečí ulity a ve víc než desítce druhů objevím občas i úlomek nebo malou Svatojakubskou mušli. Přesně vím, komu je dám. Těm, kteří se na pouť teprve chystají nebo ji z nějakého důvodu jít nemohou.

Do Lires je to asi 15km. Ti, kteří jdou až do Muxía, už vyrazili brzo ráno. Navíc pro mnohé ve Finisterre končí oficiální pouť, jako pro středověké Poutníky. Za Koncem Světa už pro ně nic není. Takže neočekávám davy jako včera. Pro mě však pouť pokračuje, ještě se necítím být na konci. Vyrážím až ve čtvrt na deset do kopce nad Finisterre, za mnou jde jen matka s dospělým synem, střídavě se upozorňujeme na správný směr. Ve vsi asi po hodině cesty je možnost odpojit se k pobřeží, kam původně chci jít, ale vehementním upozorňováním těchto dvou a jedné domorodkyně se nakonec držím jejich směru.


Den dvanáctý, pobřeží

Cesta vede do kopce borovicovými lesy, připadám si jako bych putovala doma Orlickými horami. Jen občas z průseku vykoukne pobřeží s tyrkysovou barvou zálivu a bílými vlnkami. Nebe je modré a slibovaná bouřka tak nevypadá nijak hrozivě. Procházím lesem a najednou si uvědomuji, že jdu po velmi dlouhé době úplně sama. Široko daleko nikdo v dohledu. A tak abych nemyslela na žádné demoralizující myšlenky a udržela si tempo, zpívám si nahlas Českou Poutnickou píseň, kterou jsme s M. složily někde za Pontevedrou. Pár slok dám dohromady, zbytek improvizuji a vymýšlím nová slova.

Šly panenky silnicí, silnící, silnicí,
předběhli je Poutníci, Poutnící dva.
Kam panenky, kam jdete, kam jdete, kam jdete?
Kdy v Santiagu budete, budete spát?

Osm dní je za námi, za námi, za námi,
poslední dva před námi, před námi jsou.
Do Santiaga dojdeme, dojdeme, dojdeme,
před katedrálou pojdeme, pojdeme tam.


Kafe s mlíkem po ránu, po ránu, po ránu
ke snídani dostanu, dostanu, já.

Na pokračování si nemohu vzpomenout, ale variací bylo ještě několik. Lesní zvěř můj zpěv jistě ocenila, mě se do kopce lépe šlo a cesta odsýpala. Nikoho však stále nepotkávám, až za druhou třetinou vidím pod kopcem blížit se dvě osoby, které se napojují na trasu z odbočky při pobřeží. Jedna z nich mě dojde pár kilometrů před Lires, mladá Němka, která jde z Burgosu a dnes míří také pouze do Lires. Dáme se do řeči a jakmile docházíme další skupinku, nebe zčerná a začne pršet. Ten nejhorší déšť přečkáme v přístřešku u jednoho hospodářského stavení, ale vypadá to, že jen tak pršet nepřestane a tak pokračujeme k albergue, která už je nedaleko. Jdeme tři, došla nás i druhá z dvojice, nenápadná Rakušanka, která putuje už ze Saint-Jean.

Všechny se ubytujeme naráz v Lires, pokoj s námi sdílí starší Ital. Albergue je čistá, nová, pokoje se čtyřmi palandami a výhledem na pláž. Kdyby jen to nebe nebylo černé a nepadala z něj voda, bylo by to idylické místo. Naši čtveřici doplní ještě mladá Australanka. Raní varování od hospitaliro v alberque bylo pravdivé, po cestě mezi Finistere a Muxia toho moc nepotkáte, rozhodně žádný obchod ani občerstvovnu. Lires je jedinou zastávkou, ostatní vsi jsou vždy jen pár domků, a tak je v baru pod albergue plno Poutníků z obou směrů, včetně těch, co tu nocují. Objednám si španělskou bramborovou tortilu v housce a přemýšlím, co dál.

Den dvanáctý, typické španělské sýpky


Nebe je konstantně tmavé a nepřestává pršet až do večera. Má to na všechny demoralizující účinky, ikdyž nikam jít nemusíme. Čtu si, procházím fotky a své strohé zápisky. Z každého dne mám sotva deset řádek, stručných poznámek. Omezují se na místo startu a cíle, občas zmínka o časech, zajímavých lidech, nebo jídle a cenách. Zcela výjimečně napíšu celou větu. Původní předsevzetí psát si vše, vzalo za své už první dny. Buď nebyla síla nebo chuť. Přesto si i s tříměsíčním odstupem pamatuji každý den do neuvěřitelných detailů. Sic nevím, co jsem dělala včera, dny z Cesty mám v paměti zapsané. Něco prostě není třeba zapisovat do poznámek, něco se Vám hluboce zapíše přímo do paměti.

Celé odpoledne vydatně prší, jsme z toho rozladěné a ani na večeři se nám nechce. Poutnické menu tu je celkem drahé, a navíc chutná jen po dlouhé chůzi, dnes netřeba. Má poutnická večeře tak čítá hrušku, suchý zbytek bílého chleba ze včerejška a čaj. Skoro jako za starých časů na kolejích, kdy jsem čaj označovala za teplé jídlo.

S ostatními Poutníky se mezi sebou bavíme minimálně, je tu ještě pár starších dam, ale všichni jsme pohrouženi ve svém rozjímání, jen občas proneseme něco málo. Neřekneme si vlastně ani jména. Každý jakoby potřeboval prožít svůj epilog pouti sám. Camino de Finisterre y Muxía je opravdovým epilogem, prostorem jak nechat v sobě doznít Camino de Santiago a nevracet se rovnou domů. Každý z nás si na pouti prožil své, každý utvořil nějaké vazby s ostatními Poutníky a pak opustil svou skupinu, aby posledních pár dní došel sám a vše si ještě nechal dozrát. Poutníků ve skupině poslední dny moc nepotkávám. Deštivé odpoledne v Lires je pro doznívání jako dělané. Zítra většinu z nás čeká poslední den.

pondělí 22. srpna 2016

O Tradici



„Proč nejdeš třeba z domu do Aše?“, ptali se mě po návratu. Nebo kamkoli jinam? Proč zrovna do Santiaga a na Konec světa?

Pointou mé cesty nebylo pouze jít odněkud někam, nebyl to pokus o sportovní výkon a už vůbec to nebyla turistická dovolená s obhlížením památek. Ano, dlouhodobá chůze hraje důležitou roli, ale pointou je ještě něco navíc. Něco, co čtete mezi řádky a někteří i přímo v nich.

Důvodem je tradice. Camino de Santiago, Svatojakubská cesta, je poutní cesta s historií sahající do desátého století. Nyní značena turistickým značkami, vede po historicky doložených trasách celou Evropou a směřuje ke katedrále v Santiagu de Compostela, kde jsou uloženy ostatky Svatého Jakuba. Víc si o cestě můžete přečíst třeba zde nebo na webu Ultreia .

Mnohé mé poznatky by jistě byly podobné absolvováním pěší cesty do Aše nebo jinam, především co se týká chůze, puchýřů, procházení krajinou. I vzdálenost by možná byla stejná, ale o kilometry přece vůbec nejde.

Svatojakubská cesta má ještě mnohem více aspektů než chůzi, krajinu nebo ujduté kilometry. Podstatným aspektem jsou ostatní Poutníci (viz tento článek). Dále jsou to lidé, které potkáváte a stávají se Vašimi Průvodci (jak píšu zde). A především je podstatnou Tradice, která se k cestě váže a kterou cítíte na každém kroku.

Svatojakubská cesta není o turistice, sportovním výkonu nebo vycházkové dovolené. Není jen o kochání se krajinou vnější, ale hodně o poznání krajiny vnitřní.

Městy často procházíte, aniž byste znali jejich název (u stezek nejsou značky měst jako u silnic) a pokud se tím záměrně nezabýváte, míjíte i jejich pamětihodnosti. Ze své cesty si pamatuji pouze jména stěžejních měst, kterými jsme procházeli a kde jsme nocovali v albergue. Jen díky razítkům v credentialu a dodatečnému čtení v mapě jsem schopná zpětně dohledat názvy a místa.
 
Pokud se chcete jen projít, jděte třeba do Aše. Pokud se chcete kochat krajinou, jeďte třeba do Tater. I tam můžete pěším putováním objevit krom krajiny vnější i ty vnitřní. Svatojakubskou poutní cestu však jdete z jiných důvodů, v nichž Tradice hraje velmi podstatnou roli. A ikdyž s tím třeba předem nepočítáte, stejně si Vás najde.

pátek 19. srpna 2016

Den jedenáctý

26.5.2016
Santiago de Compostela - Cee – Finisterre


Konec Světa, Finisterre, byl od počátku místem, kam jsem chtěla dojít. Během cesty ale začínám toužit dojít i do Muxía. Jak to však stihnout, když mám jen tři dny, celkem je to přes 120km, etapy dle albergue nejméně 4 a na obou místech chci alespoň pár hodin pobýt? Navíc mé nohy jsou stále plné puchýřů a pořád mě berou křeče do levého chodidla. Bylo to složité rozhodování, ale zhodnotila jsem své možnosti a určila priority. Dojít Do Finisterre a do Muxía. Jen to místo startu jsem musela posunout.


Den jedenáctý, San Roque


Ráno tedy mířím opačným směrem, než vedou šipky na Finisterre. Ač jsem měla už předešlého dne záchvěvy nechat zaplacený nocleh propadnout a vyšlápnout si přímo. Mířím na nádraží a přesunu se autobusem do Cee. Je to trochu zvláštní pocit, stává se ze mě turista. Jenže je to asi jediná možnost, jak to stihnout.


Den jedenáctý, San Roque


Když míjím Oficina del peregrino, ve frontě na Compostelu zahlédnu jednu z německých matek se synem. Zvládli to, i přes její problémy s nohou a jeho nízký věk. Přišli stejnou trasou jako my, jen o dva dny déle, stejně jako Američani. Mám z toho radost.


Den jedenáctý, výhled na Cabo de Finisterra

Autobus je plný Poutníků, ale v Cee vystupujeme jen čtyři, já a tři starší bělovlasé dámy. Je čtvrt na dvanáct a právě jsem busem překonala vzdálenost, kterou bych pěšky šla dva a půl dne. Zastavuji v kavárně, kde staví i dámy a k mému překvapení i dva Poutníci, se kterými jsme mluvily na Praza de Obradoiro po našem příchodu právě v okamžiku, kdy odcházeli směr Finisterre. Přesně dva a půl dne. Kdybychom nezastavily v Santiagu, už bych tu teoreticky také mohla být. Jenže „kdyby“ ještě neušlo žádnou cestu a nedosáhlo žádného cíle.



Den jedenáctý, Atlantský Oceán






Jsem zase u oceánu, červené (nebo spíš tyrkysové) niti mé cesty, zatímco nebe je krásně modré. Na příští tři dny hlásí bouřky, i to trochu ovlivnilo mé rozhodování. Jenže u oceánu může bouřka přijít z modré oblohy během pár hodin. Zatím je však překrásný den a tak tiše lituju, že jsem popojela a nešla rovnou včera. Cesta zpět v čase ale není, je jen cesta vpřed, teď a tady. A je škoda si ji ničit úvahami co by kdyby.


Den jedenáctý, milník se žlutou šipkou směr Finisterre, modrou směr Santiago

Čeká mě krásná procházka lesy kolem oceánu, jen kousek po nepříjemné silnici. Za prvním kopcem, kde míjím albergue San Roque, již vidím na obzoru výběžek Cabo de Finisterre, známý jako nejzápadnější místo pevninského Španělska, ikdyž geograficky to asi zcela neodpovídá. V minulosti však byl považován za konec světa a odtud získal i svůj název.


Den jedenáctý, přístav Finisterre


Netrvá to dlouho a jsem na pláži před Finisterre. Teď začnu mít trochu obavy o ubytování. Do albergue municipal bych jít neměla, neušla jsem celou cestu pěšky, popojela jsem. Municipal je určený primárně pro ty, kteří šli celou cestu. Už před pláží je však spousta upoutávek na soukromé ubytovny. Když procházím ulicemi a vyhlížím, kterou vybrat, svižným krokem mě nabere francouzský Poutník, který obdivuje moje barefootové boty a než se naděju, stojíme u fronty na municipal. Složím mu poklonu, že došel až ze Saint Jean a on mě za to, že jsem šla v barefootech. Vysvětlím mu svou pohnutku, proč se nepokusím ubytovat v municipal a rozloučím se. Nebylo by to fér k ostatním a tak se vydám o kus zpět do kopce, k Albergue Cabo da vila, kde seděl před vchodem sympatický stařík. Vypadá jako Poutník, co už nikdy neodešel a působí jako nahaneč do albergue. Takových jako on je tu mnoho, včetně komunit zašlých hippíků. Konec Světa je lákavá adresa.



Den jedenáctý, Bienvenido a Finisterre, cestou na Faro


Ubytuju se, dám trochu do kupy a uchráním svou svačinu před přidrzlým rackem na zahradě. Pak se vydám na obhlídku městečka s cílem koupit pohledy, které jsem slíbila poslat. Projdu kolem přístavu, obhlédnu rybí trh a zvažuju, kdy jít k majáku Faro de Finisterre. Je to ještě 3km do kopce, můžu jít večer nebo až ráno. Nakonec vítězí večer ještě před západem slunce, v květnu v tomto místě zapadá až po 10 večer.



Den jedenáctý, kříž na Faro de Finisterre




Zakoupím něco na večeři, do batůžku sbalím vše, co tu chci nechat a vyrazím na kopec. Po cestě se ještě zastavím na kávu a cookie v kavárně, která mě zaujala nejen svým vzhledem, ale i nápisem, že obsluha kromě mnoha jiných jazyků mluví česky a rozumí slovensky. Místo očekávaného imigranta však Španěl jako poleno spustí krásně vtipnou češtinou o tom, jak studoval v Brně. Zase se zamyslím nad tím, kolik jazyků bych se ještě mohla naučit.



Den jedenáctý, Faro de Finisterre, milník 0,00km


Cesta na Faro de Finisterre stoupá serpentinami krajnicí podél silnice, na druhé straně sráz dolů. Cestou nahoru i dolů řeknu snad stokrát „Ola“. Všichni se tu zdraví. Zatímco v Portugalsku se Poutníci zdraví „Bom caminho“ a ve Španělsku „Buen camino“, šťastnou cestu, tady už je to většinou jen „ola“. V půli cesty míjím sochu Poutníka, u kterého sedí jeden ze zapomenutých Poutníků a podává mi pohled a kresbu. Dám mu za to euro a jdu dál. Tenhle turistický charakter Finisterre mi začíná vadit. Nahoře to pokračuje stánky s cetkami a autobusy, které už naštěstí balí a odjíždí. Je po osmé večer, ale přesto tu je ještě celkem dost lidí.



Den jedenáctý, Faro de Finisterre, selfie netofím, nohy ano:), donesly mě sem


Vyfotím si milník s 0,00km, ale není to stejný pocit jako ráno před katedrálou. Teď jako bych prožívala jen takové doznívání Cesty, ne úplně turistické, ale už ani ne pravé Camino. Najdu si místo co nejníže na výběžku mezi kameny a co nejdál od ostatních. Kolem jsou všude ohořelé zbytky svršků, pohozené boty a jiné zanechané pozůstatky konců poutě. Je tradice zde zanechat alespoň část svých věcí, většinou rituálně spálit a opustit tak vše staré a začít nový život. Mám je nachystané v batohu, ale když vidím tu spoušť kolem a vzpomenu si na kontejnery na tříděný odpad, které jsem míjela před chvílí u parkoviště, rozhodnu se nepálit. Pouze je symbolicky vyhodím.



Den jedenáctý, Faro de Finisterre


Pozoruju jak se na horizontu spojuje oceán s nebem a konečně se cítím dobře z vykonané Cesty. Konečně to doznívá a dochází mi ta úleva po námaze. A s úlevou začne doléhat i únava. Slunce je ještě vysoko, do 10 zbývá ještě půlhodina. Nečekám na západ, jít potmě po krajnici nad srázem mě nijak neláká a tak scházím za soumraku dolů. Vím, že se sem vrátím, musím dokončit to, co jsem vynechala. Ale příště přijdu pěšky celou cestu.

čtvrtek 18. srpna 2016

O Cílech a Cestách



Tak jako k životu, i ke Caminu lze přistupovat několika způsoby.
Můžete si stanovit Santiago (nebo Finisterru etc.) jako cíl, jít za ním přesně vytyčenou cestou a neuhnout ani o krok. Sledovat kilometry, převýšení, plánovat každou zastávku.

Nebo můžete brát cíl jen jako ukazatel směru, vodítko a jít k němu tak, že Cesta vede Vás. Jste smířeni s tím, že své kroky neřídíte zcela stoprocentně vy, ale užíváte si každý krok.

Stejně jako v životě, ta první varianta není vždy možná. Málokdy můžete jít přesně vytyčenou trasou rovnou k cíli dle svého plánu. Život i Camino má s Vámi většinou svůj vlastní záměr, vše nenaplánujete.

Asi šestý den vyslechnu rozhovor dvou Poutnic, které se potkaly vloni na Caminho central a letos spolu putují po Caminho da Costa. Dvě dámy ve středním věku, které si užívají každého dne a diskutují o tom, co je další dny čeká. Zarazí mě ležérně prohlášená věta „Santiago nikdy nebylo cílem!“ . V tu chvíli to nemůžu pochopit a připadá mi to jako alibismus, proč nedojít. Za pár dní je mi to však zcela jasné a v duchu se jim omlouvám. Samozřejmě, že nebylo cílem. Ony obě už tam došly a tak vědí, že smyslem je každý den, každý krok, každý úsek společné Cesty. Ikdyž do Cíle třeba nedojdou, cíl jejich Cesty byl i přesto splněn.

Bylo to pro mě paradoxní poznání. Od počátku jsem sice stavěla Cestu nad Cíl, přesto pro mě bylo podstatné do něj dojít.

Pro Poznání si většinou musíte dojít do Cíle, abyste pochopili, že Cesta i Cíl jsou stejně podstatné.
Každá cesta má Cíl a ke každému cíli vede Cesta. 
Bez Cíle byste neprošli Cestou, bez Cesty byste nedošli k Cíli.

středa 17. srpna 2016

Santiago de Compostela


25.5.2016
Santiago de Compostela




Probouzíme se v hostelu Boots and roots v Santiago de Compostela do rána, kdy nemusíme balit a někam jít.
V noci se mi zdál děsivý sen, který se po návratu s ještě děsivější přesností splní. To však zatím netuším, tak jsem jen mírně rozladěná. Ješte mi nějak nedošlo, že jsme tu, na konci. Zamluvila jsem si nocleh na dvě noci, ale po pár hodinách bych radši už vyrazila dál na Cestu.



Santiago de Compostela, pohled na katedrálu z Parque Alameda



M. letí letadlo až po poledni, je ještě čas na poslední snídani a pocházku městem. Zajdeme do baru, kde jsme včera večeřely a objednáme si klasické menu croissant, káva a čerstvý pomerančový džus, M. rovnou přidává sandwich. Po cestě jsme ale nějaké vyhladovělé, jako bychom potřebovaly dohnat všechny ty raní starty bez snídaně. M. doobědná churros a čokoládu, já si beru její croissant. Číšník už lehce koulí očima. Když požádáme o další džus a kávu, nechápe vůbec. Máme před sebou cca čtyři španělské snídaně. Ale vysvětlujte mu to...


Santiago de Compostela, poslední snídaně



Stále nějak nemůžu věřit, že je to za námi, že jsme v Santiagu, po cca 250km. Po všech těch puchýřích, bolestech, pochybnostech. Ikdyž si myslíte, že nic neočekáváte, stejně tak nějak někde vzadu v hlavě podvědomě čekáte, že ten konec se nějak projeví. Těžko říct, zda čekáte úlevu, odpuštění, pochopení, naplnění. Ale jediné, čím se u mě můj dílčí cíl v Santiagu projevuje je nastupující prázdno. Asi jsem ještě nešla dost, asi to ještě nestačilo. Nebo to bude tím, že od počátku mám cíl nastavený jinde.


Santiago de Compostela, Praza da Quintana


Když M. vyprovodím na autobus, docela vydatně prší. Teď jsem v tom zůstala sama, po těch 12 dnech jsem si odvykla. Jdu se projít novější čtvrtí Santiaga, nakoupím něco k snědku na další dny a vrátím se do hostelu. Čeká mě rozhodování, co s dalšími třemi dny. Jak stihnout to, co bych chtěla, původně plánovanou cestu na Konec Světa a stále více lákavou Muxía. 





Santiago de Compostela, Praza da Quintana






Na hostel přichází právnička z Nového Zélandu kolem padesátky, jejíž příběh začíná opuštěním stabilní práce a rodiny přes lásku v zapadlé vesnici v Maroku dál na Camino a má pokračovat do uprchlického tábora v Řecku či zpět do Maroka. Nestíhám to ani pojmout, telefon jí stále cinká smskami. Jdu s ní a jejími Německými přáteli z Cesty na skleničku, ale nějak to není ono. Cizí příběhy, cizí dojmy, cizí Cesta, najednou to nezvládám vstřebat. Nikdo z těch, kteří šli se mnou tu nejsou. Nikdo, s kým by šlo sdílet tu radost z cíle po společných krocích. Připomíná mi to mou běžnou realitu,  kdy nemám s kým se podělit o radost i starost.


Santiago de Compostela, katedrála ,hlavní průčelí


Bloumám městem, které mi stále připadá jako cirkus. Nesrovnatelné s tím městem, do kterého jsme včera ráno přišly. Sedím na kamenné lavici na Praza de Obradoiro a pozoruju dění. Poutníci přichází ze všech směrů, někteří přijíždí na kole, posedávají uprostřed náměstí i na okrajích, sledují katedrálu, nebe, čekají na další příchozí, fotí se, radují, smějí, pláčí, posílají sms, mms, točí videa, objímají se, zpívají. Z průchodu opodál zní píseň dudáka. Vyhlížím, zda nezahlédnu nějakou známou tvář. Nikdo z naší původní portugalské skupiny však nedošel. Snad zítra, snad za dva dny, záleží, kudy šli.


Santiago de Compostela, katedrála, Torre de Berenguel

Necítím se tam nijak dobře, už aby bylo ráno a zase budu na Cestě. Je tu tolik energie, a přesto mě naplňuje především nějaká zvláštní prázdnota. Je tu tolik lidí a přesto se cítím podivně sama. Je to jiné než v průběhu Cesty, kde je každý stejným Poutníkem. Tady jakoby se Poutníci lišili dle toho, odkud a jak daleko šli a dělili se do různých kast. Mnohem víc se skloňují čísla, fakta. Francouzská cesta dominuje všem, ti ostatní jakoby ani nic nešli. Otázky se omezují na odkud a kolik. Přichází další a další desítky Poutníků a zaplavují Praza de Obradoiro, odkud se dav rozplývá do přilehlých ulic. Opláchnou se, vyspí, nají, pořídí suvenýry a zítra či pozítří odjedou pryč. Došli do cíle. A Poutník v cíli jakoby byl jiným než na Cestě.


Santiago de Compostela, Praza de Obradoiro plné Poutníků


Santaigo se mi jeví jako město, které z Poutníka udělá turistu. Přijdete po svých, ale odjedete nebo odletíte letadlem. Předtím ještě pořídíte suvenýry, dárky, upomínky. Pokud na Cabo Finisterre spálíte nebo zanecháte své svršky, pořídíte ještě nějaký oděv. Zatímco na Cestě spíte v hromadných ložnicích, v Santiagu v hostelu, hotelu nebo soukromí malých pokojů. Zbude-li vám den, uděláte si výlet autobusem na Finisterre nebo do Muxia. Není to vždy pravidlem, ale v tu chvíli mi to tak připadá a přepadá mě z toho podivná úzkost. Nechci být turistou.

Santiago znamená konec pouti, zatímco cesta ze Santiaga do Finisterre nebo Muxía je nazývána jako epilog. Abychom mohli vstřebat Konec, potřebujeme někdy ještě epilog. Můj konec tak ještě nepřišel, ten je o kus dál.
A zítra k němu vyrazím.

úterý 16. srpna 2016

O Porozumění



„Pro trochu lásky šel bych světa kraj, šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý.“, zní mi na Cestě hlavou útržek jedné české básně a nemůžu si vzpomenout na autora. Jakoby Vrchlický před víc než stoletím pro mě vystihl podstatu Poutnictví. Jdu v barefootech, skoro bosa, oblíbený šátek jsem ztratila už na začátku v Portugalsku. Jdu na Konec Světa. Pro lásku? Spíš pro porozumění.

Porozumění je nakonec to, po čem všichni prahneme. Porozumění našim krokům, cestám a cílům. Porozumění od někoho, kdo pochopí i beze slov, bez vysvětlování. Toužíme po někom, kdo půjde s námi i na Konec Světa. Proč? Protože chápe, že je to pro nás důležité.

Ač jsem na začátku byla odhodlaná jít sama, osud mi přihrál na Cestu M., která mě táhla neviditelným lanem, vždy pár kroků přede mnou, až do cíle, trpělivá ke všem mým bolístkám a nešvarům. Když bylo zle, přidal se Němec, který mě nehmatatelnou silou tlačil po mostě. Nečekaná a příjemná změna oproti běžnému životu, kde se musím tahat i tlačit sama.

Někdo Vás neviditelně táhne, jiný nehmatatelně tlačí, jindy si role prostřídáte. Podstatné je, že jdete stejnou cestou a chápete kroky a cíle druhého.

S velkým Díky všem, kteří mi porozuměli! Někdy to je dost obtížné:)

pondělí 15. srpna 2016

Den desátý

24.5.2016

Teo – Santiago de Compostela


Vstáváme dvacet minut po čtvrté raní, věci si vyneseme na chodbu, abychom ostatní nerušily ve spánku.
I. chvíli váhá, zda s dcerou půjdou s námi, venku je tma jako u nás uprostřed noci. Bojíme se, že  opravdu začalo pršet, ale jen lehce mrholí, to hlasité šumění bylo od potoka pod okny. Brzy po nás vstane jedna starší Němka a za ní vykouknou Holanďani, šokovaní, že nevstávají první jako obvykle. Takto brzo asi nikoho nečekali.

Ve třičtvrtě na pět vyrážíme, potmě jako horolezci na Everest, smějeme se. Střídavě vesnicemi a lesem, ticho ruší jen pravidelný tlukot holí a štěkot psů. K. udává holemi takové tempo, že nám brzo začne být docela teplo a odkládáme svršky. Vyrazily jsme bez snídaně, po hodině načnu raw tyčinku, kterou tahám celou cestu, konečně přijde ke slovu, ikdyž už je možná uvařená. Holky letí šíleným tempem, celkem za nimi vlaju, ale večerní bolest naštěstí odezněla.

Zhruba před půl sedmou dojdeme na kruhový objezd v O Milladoiro, předměstí Santiaga a ztrácíme šipky. Následujeme hlavní silnici, ale dlouhodobě se nám po ní nechce. I. vytahuje německého průvodce a snažíme se vyčíst návaznost hlavních silnic a trasy, z GPS srovnáváme s tím, kde už jsme. Nakonec stejně zabere bystré oko, které najde opodál šipku. Cesta se stáčí půlkruhem na západ, což nás trochu mate, prochází opět vesničkami až nás vyplivne u Universitní nemocnice v Santiagu. Svítá a venku už nejsme jediní lidé, Santiago se probouzí. Na nebi po naší levé ruce se na obloze klene duha.


Den desátý, Santiago de Compostela, liduprázdné náměstí Praza de Obradoiro

Trochu mi leze na nervy pravidelný tlukot holí, ruší mě to a žene kupředu tempem, které mi není vlastní. Všechny už začínáme být lehce napjaté, snad z očekávání cíle. Byly jsme rozhodnuté, že vlezeme do prvního baru nebo pekárny, kde budou mít kávu a něco k snědku. K. se zastavuje a sbírá mandarinku pod stromem, když v tom zahlédnu na kopci před sebou věž. Ověřuju u M., zda je to skutečně věž katedrály.

Vypadá tak blízko, na dosah ruky, ikdyž jsou to ještě dobré 2km. Stoupáme hlavní ulicí přímo k ní, holky pokukují po bankomatu a otevřené kavárně. Z otevírajících pekáren to voní čerstvým pečivem a kávou, ale mě jakoby se zapnul motor. Nohy jdou před tělem a hlavou a ženou napřed. Teď nemůžu zastavit, nejdřív tam musím dojít. Brzdí mě i červená na semaforu, naštěstí při raním klidu ji lze bezpečně ignorovat. Nevnímám nic, ani jak daleko jsou holky za mnou. Jdu, nebo spíš skoro běžím. Nechápu, kde se ve mě vzala ta síla, včera večer jsem byla o 100% jinde. Lehce se mi mlží oči a svírá hrdlo dojetím, že jsem to zvládla.


Den desátý, Santiago de Compostela, liduprázdné náměstí Praza de Obradoiro









 
Uličkami starého města už probíháme jen s M., holky se zasekly někde u bankomatu. Však ony dojdou samy. V 7.54 vcházíme na Praza de Obradoiro a staneme před katedrálou. Tedy poklekneme. Náměstí je téměř prázdné, prochází tu sotva pět lidí. Poutníci jsme jediní. Kocháme se tím prostorem a tichem. Ten okamžik je jen náš. Když vyfotíme pár povinných fotek před katedrálou, dojde Japonec a požádá nás také o fotku. Má krásnou dřevěnou hůl a působí, jakoby šel na nedělní vycházku. Přitom vyšel ze Saint-Jean- Pied-de-Port a ušel zhruba 800km. Jak se objevil, tak i zmizel. Za ním dochází holky, vyfotíme společné selfie a během pár vteřin začne pršet. Teď je teprve čas na snídani! Kdyby nás nevyhnal déšť, seděla bych tu ještě dlouho. 
Oficina del Peregrino, kde se vydává Compostella, doklad o absolvování pouti, otevírá v devět ráno. Od loňského podzimu, kdy tu byla M., se však přemístila na jiné místo. Když tam dojdeme, už tam stojí pěkná fronta, zakroucená ochozem budovy. Naštěstí nestojíme venku v dešti. Jsou tu většinou ti, co došli včera. Jsme jedny z mála s batohy, unavené oproti včerejším již odpočatým. Ve frontě mě opět začínají pálit nohy, stát nebo drobně popocházet je horší než normálně jít. Fronta je únavná, hlučná a nedočkavá, stojíme tam skoro hodinu.
 


Den desátý, Santiago de Compostela, katedrála a moje maličkost

Pak je akorát čas jít se ubytovat do hostelu, tentokrát předem zamluveného, a vyrazit na Poutnickou mši. Podaří se nám získat místa v čelních řadách hlavní lodi, už v 11 je skoro plno, mše začne oficiálně nakonec až ve 12. Vedle mě sedí Korejka s telefonem na selfie tyči a zběsile s ní šermuje, sotva se stačím uhýbat. Holky si dělají srandu, že jsem přežila celou cestu sem bez úhony, abych tu schytala pár ran. Zajímavé je, že se u focení stačí intenzivně modlit a nepřipadá jí to nijak nevhodné. Až jí někdo okřikne, ale nevydrží to dlouho. Množství Korejců na francouzské cestě je fascinující.

Ze mše toho moc nerozumíme, je ve španělštině a částečně v italštině, přesto nás potěší, když na seznamu Poutníků, kteří dnes došli, čtou čtyři z České republiky. Každý čeká především na famózní závěr s kouřícím batafumeirem, obří kadidelnicí houpající se v bočních lodích nad hlavami lidí. I my máme štěstí a je součástí dnešní mše. Po mši si prohlédneme kryptu s ostatky Sv. Jakuba, obejmeme sochu Jakuba za oltářem a něco si přejeme. Hlavní portál se sochou Jakuba je bohužel v rekonstrukci.



Den desátý, Santiago de Compostela, katedrála, oltář a batafumeiro

Vyrazíme s M. do hostelu, dát se trochu do kupy. Sedět na mši v oblečení, které mám na sobě 10 dní mi zprvu přišlo trochu nevhodné, ale nebylo na výběr a alespoň bylo poznat, že jsme Poutníci, co přišli dnes. Odpoledne procházíme město a vybíráme dárky pro M. Všude je plno turistických lákadel, obchodů se suvenýry nevalné kvality, připadám si trochu jako v cirkuse. Náměstí je nyní plné lidí, těch co přiházejí, na někoho čekají nebo přijíždí pouze jako turisti autobusem. Mísí se tu davy a emoce, dokreslené hudbou pouličních umělců. Projdeme desítky obchodů a nikde nemají žádný vkusný růženec, který M. shání. Je toho moc a pekelně mě bolí nohy. Nevydržím stát a popocházet a tak vyběhnu do lékárny, kde rovnou zapiju analgetikum. Připadám si jako feťák.

V davu zahlédnu skupinu Portugalců, i ten s nohami rozedranými do krve došel. Míjíme plné restaurace a bary a pomalu vybíráme místo na večeři, když v tom potkáme opět naši Českou dvojici. Bydlí jinde a po mši jsme se rozloučily, nyní se rozhodujeme pro společnou večeři v baru hned vedle místa, kde jsme snídaly, na malém klidném náměstíčku. Volba je skvělá, poslední společná večeře se protáhne tak jak mají místní ve zvyku ve tři chody s vínem a kávou na závěr. Vyprávíme si zážitky z cesty a jsme spokojené, že jsme došly. Kromě mě všechny odjíždí zítra domů. Zítra po mnoha dnech nebudu po ránu balit a někam vyrážet, zvláštní pocit.

neděle 14. srpna 2016

O Očekávání



Co si myslíš, že se změní? Co od toho očekáváš? Tak se ptalo okolí před cestou a občas i já sama sebe na Cestě.

Nečekala jsem, že se něco změní. Chtěla jsem jít, projít dvě země, poznat je na každý vlastní krok, zažít putování, potkat ostatní Poutníky, být na čerstvém vzduchu, nesedět u počítače, nezvedat telefon. Vnímat Svět jaký skutečně je, nikoli zprostředkovaně přes internet. Mluvit s reálnými lidmi, nedopisovat si s nimi. Chtěla jsem prostě jít a žít. Nesedět doma na zadku a nečekat na " až jednou". 

Neočekávala jsem žádný zázrak, nehledala jsem na Cestě Svatý grál. Neočekávala jsem změnu, ale změna stejně přišla. Co je jinak? Mnohé. Minimálně můj malíček na pravé noze má zcela jiný tvar:)

Čekáte, že něco se samo stane, jednou, někdy? Kde jsou ta data ? Jak přispíváte tomu, aby se Vaše přání jednou splnilo? Čekání ani očekávání nepomáhá. Pomáhá jít tomu naproti, někdy alespoň po krůčcích a krocích nebo tomu naplno vyběhnout v ústrety.

Ať už je Vaším cílem cokoli, ať Vás láká jakákoli cesta, neočekávejte, jděte!

Den devátý



23.5.2016
Valga (O Piňo) – Teo

Ráno nás skoro za tmy budí skupina Poláků. V této části Španělska v květnu svítá až kolem 7. Vyrazíme na snídani do nejbližšího baru, kde většinu osazenstva tvoří snídající Poutníci. Když si objednáváme, zdá se mi, že zaslechnu české slovo. Devátý den tak potkáváme první Čechy, matku a dceru z Prahy. Jsou už na odchodu, tak prohodíme pár vět s tím, že se odpoledne potkáme v Teo.

Cesta vede lesem, podobně jako včerejší poslední úsek. Radujeme se, že jsme nezůstaly v Caldas de Reis, a nenechaly si tu včerejší vcelku nudnou pasáž na dnešek. Ani dnes to není nijak zajímavé. Po prvních dnech při pobřeží jsme se rozmlsaly výhledy a zajímavou krajinou, zatímco ve vnitrozemí jsou vesničky a lesy trochu fádní. Zpestřením jsou jen vinice a občas kostelíky, ale tradičně pozavírané. Fotím poslední dny zcela minimálně. Čím méně zajímavou je krajina vnější, tím zajímavější začíná být krajina vnitřní. Otvírají se nám nové horizonty, objevují nové cesty. Krajina, kterou nelze vyfotit a stěží lze popsat slovy.


V jednom z podchodů pod hlavní silnicí čteme nápisy a graffiti. Jedno z nich praví: "How do you know, how far you can fly, if you never spread your wings?" Jak trefné : "Jak můžete vědět, kam až zvládnete doletět, když nikdy neroztáhnete křídla? ".


Den devátý, tradiční španělské sýpky

Jak ale míjíme patníky se stále nižším číslem a uvědomujeme si, že již zítra budeme v cíli, myšlenky začínají být lehce nadnesené. Před pár dny jsem snila o vlaku, bála se, že to nezvládnu a dnes mě napadá, kdy půjdu příště. S vědomím, že nakonec jsem to zvládla, si začínám před cílem vymýšlet nové cesty. Je jich přece tolik, každý večer je vidíme natištěné na papírovém prostírání. Zvažujeme, jaké dárky chceme v Santiagu pořídit, na koho jsme slíbily si vzpomenout. Čím připomeneme Cestu samy sobě. A v tom mě napadá drobné tetování ve tvaru svatojakubské mušle na nohu, velikosti sotva pár milimetrů, jen jako připomínka do dnů, kdy mi bude hůř.

V Pontecesures docházíme Korejku, kterou jsme včera potkaly v albergue. Nemluví, ale zdá se, že s chůzí dost bojuje. Vzápětí míjíme odbočku na Herbón , kde by měla být albergue v klášteře, trochu mimo trasu. Četly jsme o ní v jednom z českých deníků.

Za řekou už vcházíme do města Padrón, kostel je zavřený, chystáme se zastavit alespoň někde na kávu. Sice je teprve 11 hodin, většinou stavíme až po poledni, ale dnešek se nějak vleče. Asi sto metrů před sebou zahlédneme Češky z rána, ale vzápětí se nám ztratí v úzkých uličkách města. A s nimi i značení. Chvíli bloumáme, pak se ptáme a  za brzy zase najdeme směr. K zastavení volíme kavárnu, kde nabízí typické španělské churros a čokoládu. Ještě jsme je neměly a pro M. už moc možností nezbývá. K našemu zklamání je nemají a čokoláda je nějaký nedobrý zázrak z prášku. Potvrzuje se, že čím lépe podnik vypadá, tím horší je nabídka a servis. Zlatá čtyřka na vesnici v Portugalsku!


Den devátý, Padrón



Pokračujeme v cestě v parném poledni. Za Padrónem cesta střídavě obchází hlavní silnici zprava a zleva, jakoby původně vedla po ní a nyní byla odkloněna kvůli bezpečnosti Poutníků. Přesto jde pár úseků i po její krajnici. Míjíme vesničky, procházíme pole a zdá se to být nekonečné. Dnes bychom měly ujít sotva kolem 20km, díky včerejšímu náskoku, takže by to mělo odsýpat. Ač jsem si nevzala hodinky, za první dny se naučím odhadovat čas vcelku přesně v rozmezí půlhodin podle toho, jak dlouho jdeme a kde je Slunce. Dnes se cítím už na tři hodiny pryč a přitom ještě nebylo ani půl druhé. Začínáme si připadat zničeně a ztraceně. Když v obci Picarana opět přijdeme k hlavní silnici, zapadneme do prvního baru, byť nevypadá nijak vábně. Po včerejším vzoru si dáváme bocadillo a kolu, aby nás to zase nakoplo.

Zkouším zadat do GPS Teo, ale na mapě mi vypadne obec zcela mimo trasu.  S úlevou zjišťujeme, že Albergue Teo leží v obci O Faramello, nikoli Teo. Čekají nás poslední 2km, sic velká část po krajnici hlavní silnice. Mineme soukromou ubytovnu a v půl třetí jsme tam. Hospitaleiro je mladý Polák, ale to zjistíme až později. V obou ložnicích je ještě dost místa, zatím tu jsou Poláci ze včera, Češky a několik Holanďanů. O zábavu se postará jedna z nich, která cestuje sama a ačkoli již má na posteli rozložené věci, zčista jasna se sbalí a rozhodne se odejít. Albergue se jí zřejmě nelíbí, i včera večer ze společné ložnice záhadně zmizela a nebylo to poprvé. Nám připadá albergue bez problémů, je nová, čistá, jen sprchy nejsou zrovna prakticky řešené.

Rozložíme si vyprané svršky na zábradlí před vchodem, posloucháme šumění potoka a povídáme s ostatními. Jsou tu i další dva Češi, manželský pár v důchodu, kteří chtějí za 4 týdny dojít z Porta do Santiaga, Finisterre a zpět do Porta jinou z cest. Největším překvapením je pro mě to, že neumí žádný cizí jazyk, přesto se nebojí cestovat. Naproti nám sedí na lavičce šedovlasý děda s malým vnukem, může mu být sotva sedm. Španělsky mu vypráví o cestě, o Poutnících, jakoby ho učil o Cestě a životě. Španělé by měli vykonat Camino de Santiago alespoň jednou za život, minimálně posledních 100km. Děda s vnukem jsou krásným příkladem udržování tradice a předávání životního moudra z generace na generaci. Vzpomínám na svého dědu, stále jde se mnou.

Nechce se nám čekat, až se bude podávat Poutnické menu v soukromé albergue, tak vyrážíme do baru na kopci, že si snad něco vybereme. Menu je nafocené, aby cizinec měl přehled, co si objednává, ale nijak vábně to nepůsobí. Španělská tortilla, bramborová omeleta, v chlebu a salát nás však příjemně překvapí. Přijde za námi jedna z Češek a objednává si stolní víno. K pobavení všech ho tu servírují v keramické misce! I. se vzteká, že nechce víno pít z misky pro psa a při další deci požaduje sklo. Je to vcelku komická scénka, barmanka neumí jinak než španělsky, I. to na ni zkouší větami složenými z několika jazyků.

Kávu mají naštěstí výbornou, jako po celou Cestu. Jsme spokojené, před námi je poslední úsek, údaje se rozchází mezi 11-13km, ale to je banalita. Již zítra Santiago! M. chce přijít ráno, dokud není město plné lidí. Na své první Cestě to tak udělala a byla nadšená. Dohodneme se, že tak půjdeme všechny čtyři. Budíček je stanoven na půl páté ráno, spát tedy jdeme ještě za světla před desátou. Usnu záhy s pomocí růžového pain killeru, poslední půlhodinu na večeři mě pekelně chytaly křeče do levé nohy. Etiketa neetiketa jsem si ji pod stolem masírovala, ač je ve většině barů na Camino de Santiago zákaz zouvání.
Snad ten poslední úsek nějak zvládnu, nerada bych to vzdala těsně před cílem.