neděle 14. srpna 2016

Den devátý



23.5.2016
Valga (O Piňo) – Teo

Ráno nás skoro za tmy budí skupina Poláků. V této části Španělska v květnu svítá až kolem 7. Vyrazíme na snídani do nejbližšího baru, kde většinu osazenstva tvoří snídající Poutníci. Když si objednáváme, zdá se mi, že zaslechnu české slovo. Devátý den tak potkáváme první Čechy, matku a dceru z Prahy. Jsou už na odchodu, tak prohodíme pár vět s tím, že se odpoledne potkáme v Teo.

Cesta vede lesem, podobně jako včerejší poslední úsek. Radujeme se, že jsme nezůstaly v Caldas de Reis, a nenechaly si tu včerejší vcelku nudnou pasáž na dnešek. Ani dnes to není nijak zajímavé. Po prvních dnech při pobřeží jsme se rozmlsaly výhledy a zajímavou krajinou, zatímco ve vnitrozemí jsou vesničky a lesy trochu fádní. Zpestřením jsou jen vinice a občas kostelíky, ale tradičně pozavírané. Fotím poslední dny zcela minimálně. Čím méně zajímavou je krajina vnější, tím zajímavější začíná být krajina vnitřní. Otvírají se nám nové horizonty, objevují nové cesty. Krajina, kterou nelze vyfotit a stěží lze popsat slovy.


V jednom z podchodů pod hlavní silnicí čteme nápisy a graffiti. Jedno z nich praví: "How do you know, how far you can fly, if you never spread your wings?" Jak trefné : "Jak můžete vědět, kam až zvládnete doletět, když nikdy neroztáhnete křídla? ".


Den devátý, tradiční španělské sýpky

Jak ale míjíme patníky se stále nižším číslem a uvědomujeme si, že již zítra budeme v cíli, myšlenky začínají být lehce nadnesené. Před pár dny jsem snila o vlaku, bála se, že to nezvládnu a dnes mě napadá, kdy půjdu příště. S vědomím, že nakonec jsem to zvládla, si začínám před cílem vymýšlet nové cesty. Je jich přece tolik, každý večer je vidíme natištěné na papírovém prostírání. Zvažujeme, jaké dárky chceme v Santiagu pořídit, na koho jsme slíbily si vzpomenout. Čím připomeneme Cestu samy sobě. A v tom mě napadá drobné tetování ve tvaru svatojakubské mušle na nohu, velikosti sotva pár milimetrů, jen jako připomínka do dnů, kdy mi bude hůř.

V Pontecesures docházíme Korejku, kterou jsme včera potkaly v albergue. Nemluví, ale zdá se, že s chůzí dost bojuje. Vzápětí míjíme odbočku na Herbón , kde by měla být albergue v klášteře, trochu mimo trasu. Četly jsme o ní v jednom z českých deníků.

Za řekou už vcházíme do města Padrón, kostel je zavřený, chystáme se zastavit alespoň někde na kávu. Sice je teprve 11 hodin, většinou stavíme až po poledni, ale dnešek se nějak vleče. Asi sto metrů před sebou zahlédneme Češky z rána, ale vzápětí se nám ztratí v úzkých uličkách města. A s nimi i značení. Chvíli bloumáme, pak se ptáme a  za brzy zase najdeme směr. K zastavení volíme kavárnu, kde nabízí typické španělské churros a čokoládu. Ještě jsme je neměly a pro M. už moc možností nezbývá. K našemu zklamání je nemají a čokoláda je nějaký nedobrý zázrak z prášku. Potvrzuje se, že čím lépe podnik vypadá, tím horší je nabídka a servis. Zlatá čtyřka na vesnici v Portugalsku!


Den devátý, Padrón



Pokračujeme v cestě v parném poledni. Za Padrónem cesta střídavě obchází hlavní silnici zprava a zleva, jakoby původně vedla po ní a nyní byla odkloněna kvůli bezpečnosti Poutníků. Přesto jde pár úseků i po její krajnici. Míjíme vesničky, procházíme pole a zdá se to být nekonečné. Dnes bychom měly ujít sotva kolem 20km, díky včerejšímu náskoku, takže by to mělo odsýpat. Ač jsem si nevzala hodinky, za první dny se naučím odhadovat čas vcelku přesně v rozmezí půlhodin podle toho, jak dlouho jdeme a kde je Slunce. Dnes se cítím už na tři hodiny pryč a přitom ještě nebylo ani půl druhé. Začínáme si připadat zničeně a ztraceně. Když v obci Picarana opět přijdeme k hlavní silnici, zapadneme do prvního baru, byť nevypadá nijak vábně. Po včerejším vzoru si dáváme bocadillo a kolu, aby nás to zase nakoplo.

Zkouším zadat do GPS Teo, ale na mapě mi vypadne obec zcela mimo trasu.  S úlevou zjišťujeme, že Albergue Teo leží v obci O Faramello, nikoli Teo. Čekají nás poslední 2km, sic velká část po krajnici hlavní silnice. Mineme soukromou ubytovnu a v půl třetí jsme tam. Hospitaleiro je mladý Polák, ale to zjistíme až později. V obou ložnicích je ještě dost místa, zatím tu jsou Poláci ze včera, Češky a několik Holanďanů. O zábavu se postará jedna z nich, která cestuje sama a ačkoli již má na posteli rozložené věci, zčista jasna se sbalí a rozhodne se odejít. Albergue se jí zřejmě nelíbí, i včera večer ze společné ložnice záhadně zmizela a nebylo to poprvé. Nám připadá albergue bez problémů, je nová, čistá, jen sprchy nejsou zrovna prakticky řešené.

Rozložíme si vyprané svršky na zábradlí před vchodem, posloucháme šumění potoka a povídáme s ostatními. Jsou tu i další dva Češi, manželský pár v důchodu, kteří chtějí za 4 týdny dojít z Porta do Santiaga, Finisterre a zpět do Porta jinou z cest. Největším překvapením je pro mě to, že neumí žádný cizí jazyk, přesto se nebojí cestovat. Naproti nám sedí na lavičce šedovlasý děda s malým vnukem, může mu být sotva sedm. Španělsky mu vypráví o cestě, o Poutnících, jakoby ho učil o Cestě a životě. Španělé by měli vykonat Camino de Santiago alespoň jednou za život, minimálně posledních 100km. Děda s vnukem jsou krásným příkladem udržování tradice a předávání životního moudra z generace na generaci. Vzpomínám na svého dědu, stále jde se mnou.

Nechce se nám čekat, až se bude podávat Poutnické menu v soukromé albergue, tak vyrážíme do baru na kopci, že si snad něco vybereme. Menu je nafocené, aby cizinec měl přehled, co si objednává, ale nijak vábně to nepůsobí. Španělská tortilla, bramborová omeleta, v chlebu a salát nás však příjemně překvapí. Přijde za námi jedna z Češek a objednává si stolní víno. K pobavení všech ho tu servírují v keramické misce! I. se vzteká, že nechce víno pít z misky pro psa a při další deci požaduje sklo. Je to vcelku komická scénka, barmanka neumí jinak než španělsky, I. to na ni zkouší větami složenými z několika jazyků.

Kávu mají naštěstí výbornou, jako po celou Cestu. Jsme spokojené, před námi je poslední úsek, údaje se rozchází mezi 11-13km, ale to je banalita. Již zítra Santiago! M. chce přijít ráno, dokud není město plné lidí. Na své první Cestě to tak udělala a byla nadšená. Dohodneme se, že tak půjdeme všechny čtyři. Budíček je stanoven na půl páté ráno, spát tedy jdeme ještě za světla před desátou. Usnu záhy s pomocí růžového pain killeru, poslední půlhodinu na večeři mě pekelně chytaly křeče do levé nohy. Etiketa neetiketa jsem si ji pod stolem masírovala, ač je ve většině barů na Camino de Santiago zákaz zouvání.
Snad ten poslední úsek nějak zvládnu, nerada bych to vzdala těsně před cílem.