úterý 23. srpna 2016

Den dvanáctý

27.5.2016
Finisterre- Lires



Ráno ve Finisterre je nejpomalejší z celé Cesty. Nejen já, ale celé městečko je klidné a ospale se probouzí do dalšího rušného dne, kdy sem zamíří nával Poutníků. Čekám, až otevřou poštu, abych mohla poslat pohledy, které jsem včera psala až skoro do půl dvanácté. Takže začnu snídaní, tentokrát objednanou přímo v albergue, pak zamířím na poštu a albergue opouštím až k půl deváté, vybavena radami kde najít šipky směr Muxia. Ještě se chci zastavit na pláži pro mušle, které jsem slíbila dovést na památku.

Dnešní cíl je blízko, chci dojít jen do Lires, na půl cesty k Muxía. Na odpoledne zase hlásí bouřky a po včerejších slabých 22km se ukazuje, že na kratší vzdálenosti mé nohy reagují positivně a už tolik nebolí ani puchýře, ani levé chodidlo. Takže mám spoustu času a mohu si protáhnout ráno ve Finisterre.

Sbírám mušle, šnečí ulity a ve víc než desítce druhů objevím občas i úlomek nebo malou Svatojakubskou mušli. Přesně vím, komu je dám. Těm, kteří se na pouť teprve chystají nebo ji z nějakého důvodu jít nemohou.

Do Lires je to asi 15km. Ti, kteří jdou až do Muxía, už vyrazili brzo ráno. Navíc pro mnohé ve Finisterre končí oficiální pouť, jako pro středověké Poutníky. Za Koncem Světa už pro ně nic není. Takže neočekávám davy jako včera. Pro mě však pouť pokračuje, ještě se necítím být na konci. Vyrážím až ve čtvrt na deset do kopce nad Finisterre, za mnou jde jen matka s dospělým synem, střídavě se upozorňujeme na správný směr. Ve vsi asi po hodině cesty je možnost odpojit se k pobřeží, kam původně chci jít, ale vehementním upozorňováním těchto dvou a jedné domorodkyně se nakonec držím jejich směru.


Den dvanáctý, pobřeží

Cesta vede do kopce borovicovými lesy, připadám si jako bych putovala doma Orlickými horami. Jen občas z průseku vykoukne pobřeží s tyrkysovou barvou zálivu a bílými vlnkami. Nebe je modré a slibovaná bouřka tak nevypadá nijak hrozivě. Procházím lesem a najednou si uvědomuji, že jdu po velmi dlouhé době úplně sama. Široko daleko nikdo v dohledu. A tak abych nemyslela na žádné demoralizující myšlenky a udržela si tempo, zpívám si nahlas Českou Poutnickou píseň, kterou jsme s M. složily někde za Pontevedrou. Pár slok dám dohromady, zbytek improvizuji a vymýšlím nová slova.

Šly panenky silnicí, silnící, silnicí,
předběhli je Poutníci, Poutnící dva.
Kam panenky, kam jdete, kam jdete, kam jdete?
Kdy v Santiagu budete, budete spát?

Osm dní je za námi, za námi, za námi,
poslední dva před námi, před námi jsou.
Do Santiaga dojdeme, dojdeme, dojdeme,
před katedrálou pojdeme, pojdeme tam.


Kafe s mlíkem po ránu, po ránu, po ránu
ke snídani dostanu, dostanu, já.

Na pokračování si nemohu vzpomenout, ale variací bylo ještě několik. Lesní zvěř můj zpěv jistě ocenila, mě se do kopce lépe šlo a cesta odsýpala. Nikoho však stále nepotkávám, až za druhou třetinou vidím pod kopcem blížit se dvě osoby, které se napojují na trasu z odbočky při pobřeží. Jedna z nich mě dojde pár kilometrů před Lires, mladá Němka, která jde z Burgosu a dnes míří také pouze do Lires. Dáme se do řeči a jakmile docházíme další skupinku, nebe zčerná a začne pršet. Ten nejhorší déšť přečkáme v přístřešku u jednoho hospodářského stavení, ale vypadá to, že jen tak pršet nepřestane a tak pokračujeme k albergue, která už je nedaleko. Jdeme tři, došla nás i druhá z dvojice, nenápadná Rakušanka, která putuje už ze Saint-Jean.

Všechny se ubytujeme naráz v Lires, pokoj s námi sdílí starší Ital. Albergue je čistá, nová, pokoje se čtyřmi palandami a výhledem na pláž. Kdyby jen to nebe nebylo černé a nepadala z něj voda, bylo by to idylické místo. Naši čtveřici doplní ještě mladá Australanka. Raní varování od hospitaliro v alberque bylo pravdivé, po cestě mezi Finistere a Muxia toho moc nepotkáte, rozhodně žádný obchod ani občerstvovnu. Lires je jedinou zastávkou, ostatní vsi jsou vždy jen pár domků, a tak je v baru pod albergue plno Poutníků z obou směrů, včetně těch, co tu nocují. Objednám si španělskou bramborovou tortilu v housce a přemýšlím, co dál.

Den dvanáctý, typické španělské sýpky


Nebe je konstantně tmavé a nepřestává pršet až do večera. Má to na všechny demoralizující účinky, ikdyž nikam jít nemusíme. Čtu si, procházím fotky a své strohé zápisky. Z každého dne mám sotva deset řádek, stručných poznámek. Omezují se na místo startu a cíle, občas zmínka o časech, zajímavých lidech, nebo jídle a cenách. Zcela výjimečně napíšu celou větu. Původní předsevzetí psát si vše, vzalo za své už první dny. Buď nebyla síla nebo chuť. Přesto si i s tříměsíčním odstupem pamatuji každý den do neuvěřitelných detailů. Sic nevím, co jsem dělala včera, dny z Cesty mám v paměti zapsané. Něco prostě není třeba zapisovat do poznámek, něco se Vám hluboce zapíše přímo do paměti.

Celé odpoledne vydatně prší, jsme z toho rozladěné a ani na večeři se nám nechce. Poutnické menu tu je celkem drahé, a navíc chutná jen po dlouhé chůzi, dnes netřeba. Má poutnická večeře tak čítá hrušku, suchý zbytek bílého chleba ze včerejška a čaj. Skoro jako za starých časů na kolejích, kdy jsem čaj označovala za teplé jídlo.

S ostatními Poutníky se mezi sebou bavíme minimálně, je tu ještě pár starších dam, ale všichni jsme pohrouženi ve svém rozjímání, jen občas proneseme něco málo. Neřekneme si vlastně ani jména. Každý jakoby potřeboval prožít svůj epilog pouti sám. Camino de Finisterre y Muxía je opravdovým epilogem, prostorem jak nechat v sobě doznít Camino de Santiago a nevracet se rovnou domů. Každý z nás si na pouti prožil své, každý utvořil nějaké vazby s ostatními Poutníky a pak opustil svou skupinu, aby posledních pár dní došel sám a vše si ještě nechal dozrát. Poutníků ve skupině poslední dny moc nepotkávám. Deštivé odpoledne v Lires je pro doznívání jako dělané. Zítra většinu z nás čeká poslední den.