pátek 12. srpna 2016

Den osmý


22.5.2016
Pontevedra – Valga (O Piňo)



Noc v ložnici pro 40 lidí byla náročná a nedobrovolný budíček zase potmě. Kam všichni tak spěchají? Je neděle. Zamíříme tedy rovnou do nádražního baru na snídani, tradiční croissant, džus a kávu. Zatímco Portugalci croissant před podáváním přeřízli úhlopříčně napůl a tím zcela zlikvidovali jeho nadýchanost, Španělé ho servírují s příborem a vidličku do něj obřadně zapíchnou, jako by ho probodli mečem. Nepřestává mě to udivovat ani třetí den ve Španělsku, zatím jsem nikoho neviděla jíst croissant příborem.


Den osmý, Pontevedra, most Ponte do Burgo s motivem Svatojakubských mušlí

 
Přestalo pršet, venku je krásné ráno. Projdeme starobylým centrem spící Pontevedry, přejdeme most Ponte do Burgo s motivem Svatojakubských mušlí a zamíříme směr Caldas de Reis, dnešnímu cíli. Tato etapa by měla být kratší mezi dvěma extra dlouhými. Krátce poté, co opustíme město, se ohlédnu a vidím za námi zástup Poutníků, doslova dav. Dost nás to vyděsí, tak přidáme a doufáme, že se většina odpojí na odbočce na Variante Espiritual kousek za Pontevedrou směrem na Vilanova de Arousa, která cestu do Santiaga prodlouží o cca 35km. Zahlédli jsme leták s informacemi o ní už v Tui. Na chvíli je setřeseme, ale přesto je to dnes trochu hromadný závod. V půl jedenácté zastavíme na kafe pauzu v Pousada na Lugar San Mauro, jsme tam první. Než si stačíme objednat, už je plno. Nikoho ze skupiny jsme ještě nepotkali a už ani nepotkáme. Všichni vypadají na organizovaný zájezd poutníků, kteří nepřespávají v albergue municipal.

Radši se vydáváme dál, procházíme venkovem a vinicemi, když nás najednou předběhne stařík hrající na foukací harmonikou. Skvrna na jeho noze vypadá na bércový vřed, přesto mu to nebrání ve svižném tempu. Na chvíli zvolní, aby prohodil pár slov s Poutnicí před námi a pak nenávratně zmizí v dál. Inspirujeme se jeho přístupem a rozhodneme se zpestřit si cestu zpěvem, pravidelný rytmus chůzi pomáhá. Zvolíme si stylově píseň Šly panenky silnicí a přetvoříme její text. Zábava nám vydrží na půl hodiny. „Česká poutnická píseň“ mi ještě párkrát v dalších dnech pomůže.




Den osmý, cesta vinicí

Když po cestě míjíme milník 49,995km do Santiaga, jakoby se něco zlomilo. Mozek přestává vidět „ještě tolik“ a vidí „už jen tak málo“. Jde se mi líp a ani nohy tolik nebolí. Blížíme se ke Caldas de Reis, je teprve půl druhé a máme plno sil. Na ceduli vidíme ukazatel Albergue Valga 14km a oběma se nám zrodí stejná myšlenka jít dnes ještě dál, když máme sílu, a zkrátit si tak zítřejší velmi dlouhou etapu. U oběda to probereme a shodneme se, že podle informací v albergue Caldas de Reis se rozhodneme.


Den osmý, milník 49,995km do Santiaga



Když tam ve tři hodiny dojdeme, všechna ta raní ptáčata, co nás ráno budila se mátožně potulují po městě či ubytovně. Už i Portugalci jsou tam, dnes jsme spolu ani na honěnou nehráli. Ten se zničenými nohami se ptá na moje puchýře a ukazuje mi své do krve rozedrané nohy. Jsem na tom mnohem lépe. Algergue není o nic lákavější než předešlá a podle informace hospitailero to je ještě 9km do albergue O Piňo. Zakroužkuje nám to v brožuře, velmi zdůrazní vzdálenost, podívá se na hodinky a pronese něco o šílených ženských. Jdeme dál! Loučíme se s Portugalci, vypadají trochu zaskočeně, že pokračujeme.

Cesta vede lesem a už jdeme zcela samy. Když nás na silnici míjí auto a něco z něho osazenstvo huláká, nepřipadáme si dvakrát bezpečně. Je teplo, siesta a všude je liduprázdno. M. zapíná aplikaci na měření vzdálenosti a rychlosti, poprvé za cestu, abychom měly přehled. Těžko říct, co nás nakoplo, snad kola k obědu, kterou jsem měla po několika letech a oči mi z ní vystřelily metr z důlků. V každém případě jdeme 4,6km v hodině, což je na tu vzdálenost za námi, stav nohou a batoh na zádech celkem slušná rychlost. Ve vesnici Carracedo zastavujeme pro pití a razítko a běžíme dál.

Když dojdeme ve čtvrt na šest před albergue Valga, mám pocit, že musím blouznit. Krásná nová rozlehlá budova s kapacitou 80 lidí, naplněná sotva ze čtvrtiny. Vše je čisté, teče horká voda, mám dojem, že jsme přišly za odměnu do nebe. Co víc, do Santiaga je to už jen 32km! Oproti včerejšímu ránu s milníkem 94km je to neskutečný skok! A hlavně oproti včerejšímu stavu mysli i nohou je dnešní skoro běh malým zázrakem.


Den osmý, albergue Valga, O Piňo, trefná socha Poutníka

Poté co si dosytosti užijeme luxusu a teplé vody, vyrazíme naproti přes silnici na večeři. Stoly venku jsou obsazeny Poutníky, žádné z nich jsme dosud nepotkaly. Uvnitř je plný sál štamgastů, hlasitě hrají karban a nijak se nevzrušují naší přítomností. Jen my si chvíli připadáme divně samy mezi tolika Španěly, navíc jsme opět netrefily hlad do doby, kdy se podává večeře, bude až v 8. Takže si dáme víno na oslavu dnešní zdárné etapy s vědomím, že se asi opijeme na lačný žaludek dřív, než nám přinesou lístek. Čekání ale stojí za to. Jdeme spát zvesela s vědomím, že zítra nás čeká poslední plnohodnotný den na Cestě.