úterý 9. srpna 2016

Den pátý

19.5.2016
Caminha - Vila Nova de Cerveira - Tui


Ráno v Caminha míříme z albergue na neobvyklou destinaci. Po mnoha úvahách, studování tras a propočtech našich časových možností jsme se rozhodly pro řešení poutnicky nejméně oblíbené. Změníme původně zamýšlenou trasu kolem španělského pobřeží na vnitrozemní. Na trajekt čekat nemůžeme, jednotlivé etapy dle vzdáleností albergue se nám prodloužily a tak volíme přesun 15km mezi Caminha do Vila Nova de Cerveira vlakem. Ušetříme ten půlden, který nám chybí. Na další etapu kolem 35km dnes nemáme sílu.

Pro absovnování Camina de Santiago je v Oficina de acogida al peregrino požadováno posledních 100km do Santiaga souvisle pěšky nebo 200km na kole či koni. Máme za sebou něco přes 100km Portugalskem a ze Španělského Tui je to ještě 115km, z Vila Nova de Cerveira ještě o 20 víc. Vše tedy splníme. 


Den pátý, rozcestník


Večer čtvrtého dne se nám to jeví jako jediná možná varianta. Asi přispěla i předešlá náročná etapa plná ztrácení a noc v albergue pochybné kvality. Morálka, síly i optimismus nám klesly. Především si uvědomujeme to, že skupinu Poutníků, které jsme potkávaly předchozí dny už nikdy neuvidíme a mineme i část Cesty, na kterou jsme se těšily. Bonusem však je den v Portugalsku navíc.

Během čtvrtého dne mezi Vila Praia de Ancora a Caminha mi po náročném dnu poprvé vyvstala Pochybnost. Proč to vlastně dělám? Nekonečných posledních 10km v horku, celodenní ztracení se a bolící puchýře mě poprvé poprvé přivádí k myšlence, zda to zvládnu. Jdu čtvrtý den a plazím se jako Maresjev. Napadají mě hříšné myšlenky na ukončení cesty. Každý krok mě bolí a nedokážu si představit, že bych v tomto stavu mohla jít ještě dalších 10 dní až do Finisterre. Jsem vyřízená, ale může za to hlavně hlava. Jenže co budu dělat 10 dní v Santiagu, než mi poletí letadlo do Barcelony? Jak to vysvětlím, že jsem to vzdala? Přiznám všem těm, co mi nevěřili a klepali si na čelo nad mým šíleným nápadem, že měli pravdu? Jak si to obhájím před sebou? A hlavně, jak bych mohla nechat na cestě M., kterou jsem sem vytáhla?

Čtvrtý den byl beze sporu kritický. Ráno pátého dne stojíme na nádraží v Caminha a když se blíží vlak, zjišťujeme, že jsme na špatném nástupišti. Běžíme batohy nebatohy, puchýře nepuchýře. Sama jsem překvapená, jak lehce se mi běží. Ve vlaku zapochybujeme, zda to bylo správné rozhodnutí, ale už jedeme a než se nadějeme jsme ve Vila Nova de Cerveira. Vzdálenost, která by nám zabrala 4 hodiny chůzí jsme překonaly za 20 minut! Je to po těch pár dnech pěšího putování nezvyk, takto rychle se přesunovat.


Den pátý, skoro ve Španělsku, respektive Galicíi


Z nádraží zamíříme ke kostelu v centru a tam se ptáme na cestu. Celkem brzy se nám podaří najít šipku, byť domorodci v tomto případě celkem tápají. Krajina i cesta se zcela změnila, vede téměř celou dobu vesnicemi, občas polní cestou a krátkou část po cyklostezce mezi obcemi Lacoa a Cristelo. V Outeiro se zastavujeme na pozdní oběd v Café Minerio, první otevřené občerstvovně na dnešní cestě. Venku sedí dva cyklopoutníci, uvnitř plno štamgastů sleduje televizi. Ta je běžná v každém baru, čím větší tím lepší a někdy i na dvou stranách, aby se nikdo nemusel otáčet. Když neběží fotbal, tak alespoň hudební kanál.


Ikdyž je to vesnický bar a na první pohled vypadá jako klasická čtyřka, mají tu velký presovač, razítko do credentialu a hlavně ochotu. Obsluhuje nás třicátník v teplákovce a překvapivě dobrou angličtinou překládá poznámky své bělovlasé maminky. Ta se diví, že jsme letěly 3000km proto, abychom se prošly 300km. Zajímavá úvaha. Udělají nám skvělé tapas, zatímco štamgasti mizí do jednoho zase pryč. Mezitím Portugalec odjede s jedním z cyklistů do města pro součástku na rozbité kolo. Mává nám z auta, když je potkáváme na kruhovém objezdu ve Valenca.

Den pátý, pevnost Fortaleza de Valenca do Minho


Míjíme albergue São Teotónio a před sebou na kopci již vidíme pevnost Fortaleza de Valenca do Minho, o které nám vyprávěli Američani. Líčili nám, jaké je to krásné procházet na závěr Portugalska pevností ze 17.století. Značka nás upozorňuje, že se blížíme do Španělska, tedy do Galicie, jak praví přesprejovaný nápis. Galicie a Španělsko jsou dva odlišné pojmy. Netrpělivě čekáme, až nás semafory pustí do vstupu do pevnosti, abychom vzápětí byly šokovány tím, co tam vidíme. Jako bychom procházely cirkusem pro turisty, všude jsou obchody se zbožím vyvaleným až na ulici a naháněči restaurací. Až na posledním náměstí najdeme klidnější kavárnu, kde si chceme dát poslední kávu v Portugalsku. Jen si sedneme, začnou na náměstí proudit ze všech stran Poutníci, ani nevíme odkud se berou. Až je to množství děsivé a začínáme se obávat, že posledních 100km bude jako na dálnici s bojem o postele v albergue. Tui nebo Valenca je oblíbeným startovním místem, protože splňuje kritérium oněch posledních 100km a navíc se tu setkává několik tras.


Den pátý, pohled na pevnost Fortaleza de Valenca do Minho z Tui


Jdeme radši dál a před mostem Ponte Internacional Tui-Valença si dáváme razítko do credencialu v baru s nápisem „poslední bar v Portugalsku“. Za mostem, respektive v jeho polovině začíná Španělsko. Jsme tedy v pomyslné polovině své cesty a tak se fotíme s každou nohou v jiné zemi. V tu chvíli kolem nás proběhnou čtyři Poutníci s fotbalovými šálami kolem krku. Ani nepřibrzdí a ptají se odkud jsme. „My jsme Portugalci“ volají už pár metrů před námi a šály za nimi vlají. Dalo se to čekat, kdo jiný by vláčel v květnu šály, než fotbalem posedlí Portugalci:)


Den pátý, jednou nohou v Portugalsku, druhou ve Španělsku


Jsme v Tui, kde hodláme přenocovat. Jednomyslně jsme se shodly, že dnes zkusíme soukromou albergue, nikoli obecní municipal. Jednak se kvůli velkému množství poutníků bojíme, že už tam nebude místo, jednak se nám ji ani nedaří najít. Celé Tui je prošpikované ukazateli na různé soukromé ubytování, ale municipal nikde. Kličkujeme městem sem a tam, až vlezeme do soukromé Albergue Santo Domingo. Vypadá už z venku krásně. Cena 12e za lůžko v pokoji pro 4 zní také dobře. Slečna na recepci nám nabízí, zda si chceme pokoj nejprve prohlédnout. Po včerejšku je to skok o víc než 100%. Krásný starobylý dům, voňavý pokoj, nová koupelna a postele s peřinami i povlečením. Ráj na zemi proti včerejšímu šoku v Caminha! Objednáváme ještě pračku a sušičku za 3e a jdeme si užívat komfortu, teplé sprchy, voňavých peřin a wifi, než přijdou na pokoj dvě Němky. Ač jdou stejnou cestou, už se nikdy znovu nepotkáme, mají jiné tempo.


Den pátý, albergue Santo Domingo

Kolem 6 usoudíme, že je čas na večeři a vyrazíme ven. Hned vedle albergue je restaurace s poutnickým menu, ale otvírají až v 8, stejně jako všechny další. Zase jsme se časově hladem netrefily do obvyklých hodin na podávání večeře. Procházíme město, navštívíme katedrálu, z břehu řeky Minho se díváme na Portugalskou stranu a mě už zase neskutečně bolí nohy. Jakmile popocházím nebo stojím, je bolest chodidel k nesnesení. Jakoby byly v jednom ohni.


Den pátý, pohled na Portugalskou stranu ze španělského Tui


Nakonec nakráčíme s úderem osmé do restaurace vedle albergue sotva otevřou. Výběr menu mají sice ve španělštině i angličtině, ale u názvu jednoho jídla se zasekneme v obou jazycích. Plachý čísník přivolá na pomoc kuchaře, který vypadá jako otrlý námořník a ten po chvilce vysvětlování prohlásí „Použijte google!“.  Stará dobrá rada UGBASQ (use google before asking stupid questions / použijte google, než se blbě zeptáte), funguje i tady:) Objednáváme tedy skoro naslepo, ale je to všechno výborné, hlavně ryby.

Den pátý, prostírání s trasami Camino de Santiago v Galicii

Na stole je papírové prostírání s mapou Galicie a všemi poutními cestami do Santiaga. Sledujeme, co nás ještě čeká, co nás minulo a co všechno bychom ještě mohly projít. Cest je tolik! Na chvíli zapomínám na bolest nohou a v duchu spřádám další plány.