čtvrtek 11. srpna 2016

Den sedmý

21.5.2016
Mós - Pontevedra


Ráno se vzbudím v 5:15 a ve tmě kolem pobíhají všichni s čelovkou na hlavě a balí, nikoli spěšně, o to víc však hlasitě. Když se proberu ze šoku, že je možná evakuace, dojde mi, že vstalo 13 lidí ze 16 a za tmy se vydalo na cestu. Vyrážíme tedy také před šestou raní, bez snídaně, potmě. Milník před albergue ukazuje 94 km. Belhám se kopce a puchýře mě pekelně bolí. Sním o kávě a snídani, ale v lese a takto brzo ráno to může být jen snem. Když po hodině a půl ve vsi uvidíme nápis „panaderia“, zázračně zrychlím. Některá slova se člověk naučí velmi rychle. Sním obří čokoládovou magdalenu a zbytek dne pak mám dojem, že potím nutelu.


Den sedmý, památník ze Svatojakubských mušlí

Stále stoupáme do kopce, částečně lesem, občas vesnicí, až začneme klesat k městu Redondela. Tam si konečně doplním i hladinu kofeinu. Je 9 ráno, město se teprve probouzí a my jsme už 3 hodiny na cestě. Předběhly jsme i energické Portugalce, upíchli se v prvním baru. Zbytek dne hrajeme na honěnou a střídavě se předcházíme.


Den sedmý, památník ze Svatojakubských mušlí

Hned za snem o kávě je sen o vlaku. Zase mám morálku hodně dole. Sice už potkáváme milníky, které ukazují vzdálenost do Santiaga pod 100km, ale místo aby mozek viděl „už jen tak málo“ vidí „ještě tolik“. M. jde o několik kroků přede mnou, trpělivě a klidně, nemá puchýře a působí jakoby jí nic nesužovalo, žádné bolesti, pochybnosti nebo nedostatek vůle.



Den sedmý, památník ze Svatojakubských mušlí


Tentokrát mě bolí puchýře i po ránu, obvykle je cítím až ke konci dne. Někdy to bolí tak, že mám chuť si nohy amputovat. Myslím na horolezce Radka Jaroše, na jeho amputované prsty po omrzlinách a na pár set metrů se vzpamatovávám. Malíček mám však dvojnásobný oproti normálu. Spolu s puchýřem na patě znemožňuje normální chůzi, nejde došlapovat ani na špičku ani na patu. Takže kulhám na jednu nohu a tu druhou o to víc zatěžuji. Bude mi za to děkovat poslední dva dny velmi vydatně a ozývat se občasně i dva týdny po návratu. V hlavě mi zní věta z Pelíšků „Já, válečný invalida a kripl“ , jenže já nejsem ve válce. Válčím jen s vlastní vůlí.


Den sedmý, milník 79,72km do Santiaga



Na kopci u milníku 79,72 km do Santiaga si lehám na cestu na záda se zvednutými nohami, aby se odkrvily a pronáším památnou větu „ Už jsem v životě byla hodně v hajzlu, ale ten puchýř na malíčku je to nejhorší, co mě kdy potkalo.“ Můj život dostává nové měřítko, a kdykoli mi v následujících dnech a letech bude zle, vzpomenu si na tuto chvíli. M. mě fotí a s komentářem přidává na svůj denní záznam na facebook. Do hodiny dostávám desítky dobrých rad, co dělat s puchýři, včetně té, ať ho propíchnu jehlou a nechám viset nit, aby odtékala tekutina. To už bych byla pěkný jehelníček. Jak s tou zabodnutou jehlou chodit už nikdo neporadí.


Den sedmý, Arcade, značky mi připomínají, že chci a můžu



Jdeme většinu dne lesem do kopce a z kopce, občas někoho potkáme i v protisměru. Kumulaci Poutníků pocítíme nejvíc v Arcade, kde je na rohu u cesty bar. Dáváme si obvyklé menu, bocadillo a džus, razítko do credencialu a vyrazíme dál. Starý kamenný most v Arcade je tak úzký, že se tiskneme na zábradlí, kdykoli chce projet auto. Kilometr za ním si způsobím vtipné zranění, když se bodnu do prstu o nůžky, které mi propíchly batoh. Zatímco lepím náplast tentokrát na ruce, objeví se za námi Portugalka a Němka, dvojice, kterou jsme potkaly na večeři ve Viana do Castelo a pak v Caminha. Tam čekaly na trajekt a pokračovaly pobřežím Španělska. Je nám záhadou, jak nás mohly dojít! Skoro začínáme být naštvané, že jsme změnily trasu, když nám prozradí, že přes Vigo přejely autobusem. Ulevilo se nám. Chvíli se společně šplháme do kopce a ony nám vypráví o trase a ostatních ze skupiny, které jsme potkaly.


Den sedmý, Arcade, tradiční oběd: bocadillo a džus

Když scházíme z lesa do vsi Bertola, potkáváme zemědělce v ochranném obleku, nebe je tmavě šedé a tak řešíme, zda bude pršet nebo ne. M. na to praví „ten pán má zvláštní obleček, asi jede postřikovat. Takže ví, že nebude pršet. Leda by byl zemědělec začátečník.“ Ještěže ten smysl pro humor nás neopouští. Po mnoha dnech potkáváme otevřený kostel, respektive kapli, Capela de Santa Marta en Bértola, kde si můžeme dát razítko.

Kousek za ní je značená odbočka k řece Rio Tomeza, podél které vede další z alternativních cest, aby se nemuselo jít po hlavní silnici. Věděli jsme o ní opět od Američanů. Jen se chytneme odbočky, dojde nás trojice Francouzů s otevřeným průvodcem a začne zmatkovat, kterým směrem se dát. Poté, co se dvakrát ztratí a zmatou i nás, se jich odmítám držet. Mapa je jim na nic, když v ní neumí číst.

Jdeme mezi stropy zákrutami kolem řeky, dokud nedojdeme do Pontevedry. Opět se zdá závěrečný úsek cesty být nekončícím a každá zákruta už aby byla poslední. Jsme obě zmožené, docházíme po 10 hodinách na cestě. Albergue je naštěstí krásně značená, hned vedle nádraží. Zvenku vypadá velkolepě, i vstupní hala se tak tváří. Uvnitř už je spousta lidí, albergue je pro 56 lidí, jenže má jen dvě ložnice, přičemž ta naše má 40 míst. Dvacet paland s metrovou uličkou uprostřed, dvě palandy vždy sražené co nejvíc k sobě, uličky mezi všemi by se nevešly. Tak takto vypadá ta pravá poutnická ubytovna, o kterých jsme slýchaly. Teď to teprve začne být ten pravý zážitek. Dosud jsme měly štěstí na malé počty, dnes je plno. Tři výklopná okýnka směrem k nádraží tomu moc nepřidají, vzduch by se dal krájet, po pár dnech má každý svůj odér a mnozí nerespektují pravidlo nechávat boty v botníku přede dveřmi.


Den sedmý, albergue Pontevedra, ložnice pro 40 lidí


Dostáváme poprvé striktně přidělená místa, nahoře na palandách. Ani jedna z nás z toho není nadšená. Jakmile se na ně snažíme vylézt, postel se nakloní a začne padat. Stabilní není v žádném směru. Zapomínám zcela na veškerou únavu a chystám se postele srazit co nejvíc k sobě, aby se do sebe zapřely a stabilizovaly. Pobíhám kolem, mám plnou pusu připomínek, M. mě pobaveně pozoruje a Němec z protější horní plandy taky, sic ničemu nerozumí. Musí to být krásná podívaná, jak postrkuju postel, která je o půl metru vyšší než já. Vysvětluji mu, že nejsme pod vlivem, jen děsně unavené.

Když si vystojím frontu na sprchy, vyšplhám se na palandu a s úlevou si na chvíli lehnu, objeví se Francouzská sestřička z předchozího dne. Má postel přímo pode mnou! Vrhá se na mě s úsměvem a vytahuje tentokrát i všechny své propriety. Injekční stříkačka s jehlou, červený roztok nějaké desinfekce a začne detailně popisovat proceduru, kterou by na mě ráda vykonala. Další den již odmítám spát ve stejné albergue a dobrovolně jdu o 10km dál. Když ji o pár dní později potkáme v Santiagu, už mě naštěstí léčit nehodlá. V noci v Pontevedře se však trochu bojím, že se vzbudím s injekční stříkačkou zabodnutou v noze!

Jakmile se rozhodneme projít se po městě a najít místo na večeři, venku začne vydatně pršet. Takže přeběhneme do restaurace přes ulici, kde sedí všichni známí z dnešní cesty. Po dlouhém dnu znaveně odpadneme a doufáme, že ráno nebude moc pršet.