středa 10. srpna 2016

Den šestý


20.5.2016
Tui – Mós



Vstáváme po poloprobdělé noci do mlhavého rána. Ač jsme byly na pokoji jen 4, nikdo nechrápal a postel byla pohodlná, čistá a voňavá, budila jsem se každou hodinu. Tui ještě spí, procházíme městem s dalšími přízraky Poutníků a marně hledáme otevřenou kavárnu či pekárnu, kde bychom se nasnídaly. Po 2,5 km nás cesta dovede na rušnou silnici, po jejíž krajnici jdeme další 2km. Docházíme další poutníky, jeden si táhne zavazadlo na vozíčku za sebou. Je pošmourno, třikrát nás míjí policejní auto, jakoby upozorňovalo na to, že to není bezpečný úsek.

Když nás cesta konečně svede z krajnice do eukalyptového lesa, dojde nás Poutník, který vypadá jako Josef Klíma. Je to Nor, jeho manželka jde o pár desítek metrů za námi. Za pár set metrů nás stačí obohatit o radu „Nejdelší cesta je zkratka, kterou neznáte.“ a vtip o eukalyptech.“ Na Madeiře se eukalyptu říká turistický strom – hodně pije, otáčí se za sluncem a loupe se.“

Po krásných 2km lesech potkáváme první otevřený bar v Ribadelouro. Je narvaný Poutníky k prasknutí. Každý se chce po 6,5 krušných kilometrech nasnídat. Všude na stěnách visí varovné plakáty o změně trasy. Už jsme od ní slyšely od Američanů. Původní trasa vedla 7km průmyslovou zónou města O Porrińo, ale byla pozměněna na trasu lesem. To se však nelíbí těm, kteří na Poutnících chtějí vydělat peníze a stále přeškrtávají a ničí značení. Radši bereme leták s podrobným návodem a fotkami kritických míst. Když tam po pár km dojdeme, je to opravdu matoucí a nebýt letáku, nevíme, které šipky platí. Jdeme krásnou cestou lesem podél řeky Rio Louro až do centra  O Porrińo, kde je albergue. Ti, co se nechají zmást, musí projít úmorným prostředím průmyslové zóny.

Ve městě si dáme první španělský oběd, tradiční bocadillo (sendvič z půlky bílého chleba). Chceme dnes dojít do Mós, kde je v albergue pouhých 16 míst, takže vyrážíme radši rychle dál, ikdyž máme dobrý mezičas. Poprvé za celou cestu začínáme mít obavu, že s narůstajícím počtem Poutníků začne být o postele boj.  Zdržíme se na chvíli jen v informacích a pak míříme dál. Už nejdeme lesem, ale vesnicemi respektive předměstími po silnicích a zase je vedro. Znovu se ukazuje, že posledních 5-6 km je kritických, vleče se a za každým rohem už doufáme v dnešní cíl.

Do albergue Mós se dobelháme o půl třetí a dostaneme jedny z posledních volných postelí.  Registrace probíhá v protějším baru, na náměstíčku s kostelem, jedním turistickým obchodem a dvěmi restauracemi. Nic víc tu není. Barmanka nám říká Chicas a opakuje Dženkuji, Polsko jako Čechy, je to jedno. Většina Poutníků vysedává celé odpoledne u ní na zahrádce až do času večeře i po ní. Všemu dominuje hlučná skupina Portugalců, kteří nás energicky předbíhali už na mostě v Tui. Ten, který včera běžel se však dnes belhá víc než já. I na mě opět dolehlo kulhání.

Svalím se na chvíli na postel a hned ke mně přiskočí Francouzska s tím, zda se může podívat na mé nohy, že je zdravotní sestra. Odmítám, aby se kdokoli k mým chodidlům přiblížil, kopla bych i sebe. Líčí mi tedy aspoň teoreticky, co dělá s puchýři a jak na ně. Injekce, desinfekce, znovu injekce, ještěže zůstala jen u teorie. Ukazuje mi i zázračnou mast, která po dvou týdnech aplikace před cestou zamezí vzniku puchýřů. Nakonec konstatuje, že mám zřejmě citlivou kůži a ať dělám co dělám, stejně se mi puchýř vytvoří.

Vysedáváme na zahrádce baru, užívám si kafe a zmrzlinu, když v tom vidím známé tváře. Američani nás nakonec došli, zničeni vedrem a v obavě o místo v albergue. Naštěstí je barmanka podnikavá a má své vlastní soukromé ubytování, Clara dostává postel, Chris alespoň přespí na zemi, lepší než nic.
Společně povečeříme a vyměňujeme si dojmy. Portugalci vyřvávají stále dokola jeden popěvek, pravděpodobně fotbalový, Francouzi decentně popíjí víno, ale v 10 všichni pokojně zalehneme.

Dnes poprvé na cestě za celý den nevyfotím ani jedinou fotku.