středa 24. srpna 2016

Den třináctý

28.5.2016
Lires – Muxía




Je tu poslední ráno mého putování a venku naštěstí přestalo pršet. Posnídám s Rakušankou, již tradiční kávu, džus a croissant a vyrazím sama směr Muxía. Němka vyběhla už před námi. I beze slov víme, že každá chceme jít poslední den sama. Měla by to být krátká procházka lesem, necelých 15km, sic do kopce. Takže nečekám žádné komplikace nebo těžkosti a vyrážím ven.

Přestalo pršet už večer, ale les je mokrý a z kopců se valí potoky. Během půl hodiny cesty překračuji dva a soustředíc se na to, abych do nich nespadla, chytnu špatnou šipku. Místo klasické žluté světle zelenou menší velikosti. Říkám si, že je to třeba odlišné značení na této části, nebylo by to poprvé. Jen mě šipky vymotají z lesa a zavedou na zpevněnou cestu k pobřeží, začínám tušit, že něco bude špatně. Když se otočím, vidím Lires za sebou jako na dlani, cesta jen obešla deltu řeky a svedla mě zpět k pobřeží na pláž Nemiňa. Značení ale pokračuje, takže pokračuji i já.


Den třináctý, ztracena někde mezi Lires a Muxía


Na pláži se kochám krásným světlem, ale to je zrádné a kdykoli z něj může být silná bouřka. Temné mraky se střídají se sluncem a začínám mít dojem, že se nade mnou stahují. Během pár set metrů zase ztrácím značení a tak mávám na pekařské auto s prosbou o radu na směr Muxía. Pekařka nevládne angličtinou, já vládnu minimální španělštinou. Ukáže mi směr, ale na další křižovatce jsem zase ztracená. Nebe je celé černé a kolem mě jen pár usedlostí zemědělců. Ani ti mi moc neporadí, jen směr po silnici.


Den třináctý, ztracena někde mezi Lires a Muxía


Stoupám asfaltkou v lese a najednou se u cesty objeví dva velcí psi. Tak je to tady, španělští divocí psi, o kterých se tradují Poutnické historky. Jeden je na řetězu, uprostřed lesa, druhý na volno. Německý ovčák se ke mě rozběhne a já už se vidím rozsápaná na kusy. Mám psi ráda, kromě volně pobíhajících německých ovčáků, jeden už mě kdysi pokousal. Snažím si vzpomenout, jak nejlépe v takové situaci reagovat, ale panikařte si v klidu. Skáče kolem mě a po mě a já se jen snažím nešermovat moc rukama a nedávat mu příležitost mě do nich kousnout. Křiknu na něj „casa“, což považuji za španělský povel domů a snažím se jít rychle dál. Vzdá to a jde k druhému psovi, ale za chvíli zase vyběhne za mnou. Opakuji „casa, casa“ a ženu do kopce. Nebe je černé, na zádech mi stékají kapičky potu a srdce mi buší ostošest. Takto přece moje pouť nemůže skočit!

Silnice vede stále lesem, ale asi po kilometru potkávám dopravní značku. K mému zděšení ukazuje 12km do Muxía! Připadám si dnes na cestě už neskutečně dlouho a zřejmě se točím v kruhu! Jdu tedy po silnici, naštěstí není vůbec rušná, spíš naopak. Teprve dnes si připadám jako na konci světa! Pustá silnice v lese, nikde ani živáčka, jen divocí psi. Asi po kilometru zase potkávám značení, tentokrát tři pruhy bílá, žlutá červená, podobně jako jsme viděli v Portugalsku.


Den třináctý, ztracena někde mezi Lires a Muxía


Odbočuji na lesní cestu, která opět připomíná naše hory a trochu se uklidním, že přeci jen nade mnou něco bdí. To však vždy znamená, že se něco brzo pokazí. Jakmile dnes mám dojem, že chytnu správný směr, něco se stane. Cesta je méně a méně prošlapaná, až skoro zmizí v houští. Dívám se do GPS, zda má smysl pokračovat tím směrem, a ta tvrdí, že po pár desítkách metrů je pobřežní cesta, na kterou se napojím. Jdu tedy dál houštím. To je čím dál hustší, vyšší a pichlavější. GPS zase lhala, cesta nikde a já si najednou uvědomuji, že jsem něco i naklesala. Stojím na srázu nad pobřežím, po kolena v roští. Jestli teď udělám jediný špatný krok, najdou ze mě za pár let jen kosti, pokud vůbec. Kam se hrabe divoký pes, teprve teď jsem pořádně v loji. A ani nevím jak jsem se do něj dostala.

Jako bych se probrala ze sna, nechápu, jak se mi tohle vůbec mohlo stát. Chvíli zírám nechápavě kolem a pak si začnu nadávat, za to, kam sem to sebe sama přivedla. Doslova na zcestí. Za tohle nemůže nikdo jiný, ani značení, ani osud, ani GPS ani žádná vyšší moc. Takhle na zcestí se člověk přivede jedině sám svým bláhovým jednáním, slepou důvěrou v nějakou navigaci, ve značení nebo ve vyšší moc či štěstí.

Tím, že neuvažuje rozumně. Tím, že je zaslepen strachem. Tím, že přestane spoléhat na sebe a nějak podvědomě spoléhá na to, že někdo nebo něco vede jeho kroky. I poslední den pouti se ještě musím něco naučit. Něco, na co budu dlouho vzpomínat.



Den třináctý, ztracena někde mezi Lires a Muxía


Opatrně začnu stoupat roštím zpět a snažím se držet těžiště tak, aby mě batoh nepřeklopil dozadu. V nohách mám zabodáno už snad tisíc trnů. Když se vyškrábu nahoru, zase kleju nahlas. Spílám sama sobě, pak se podívám na černá mračna nad hlavou, utřu slzu a uvědomím si, že poprvé za Cestu mám strach. Jsem ztracená ne poprvé, ale tentokrát úplně sama. Není tu M. ani se z houští nevynoří Němci. Bývám ledově klidná, jen když kolem někdo jiný panikaří. To pak mám zcela racionální uvažování. Jenže když není koho uklidňovat, panikařím celkem fest sama.

A tak koukám do míst, kde se potkává nebe s oceánem a nahlas to přiznám. Už nechci jít sama. Ani tady, ani jinde. Už jdu sama moc dlouho, spoustu let a evidentně to dle dnešních zážitků moc nezvládám. Za ty předchozí dny na Cestě jsem si po dlouhé době připomněla jaké to je, jít s někým, mít stejný směr, chápat kroky druhého a být tu pro něj, když je zle. Po tolika letech, kdy jsem to nezažila. A teď tu jsem sama, v loji, ztracená na španělském opuštěném pobřeží. Navíc se jmenuje Costa da Morte. To snad ani nepotřebuje překlad!


Den třináctý, pláž před Muxía


Když se do sytosti vyspílám, otočím se a udělám pár kroků, zahlédnu pěšinku v houští a na ní dvě postavy. Jak jsem ji předtím mohla přehlédnout? Poutníci jsou z organizované skupiny a potvrzují, že toto je alternativní pobřežní cesta mezi Muxía a Finisterre. Delší a náročnější. Ale uklidňují mě, že do Muxía dnes ještě určitě zvládnu dojít. Jen to ještě minimálně dvě hodiny potrvá, cestou necestou, nahoru dolů, po pobřežních výběžcích tam a zpět. Na to, že už jsem tam touto dobou měla být je to vážně útěcha. Ale alespoň vím, že jdu správným směrem. K České poutnické písni přidávám sloku: „Cesta dobře značená, vůbec nejsem ztracená“.

Slovo alternativa patřilo vždy k mým oblíbeným. Znamená možnost volby. Dnes však začínám mít dojem, že se mi ze všech těch možností volby dělá slabo. Cestička je úzká a zase prudce klesá dolů, mokrým kluzkým bahnem v lese, kroutí se sem a tam a když mě opět vyplivne na pobřeží na širší cestu, přímo přede mnou je ohrada s krávami. To by asi nevadilo, kdyby ji šlo obejít. Jenže napravo jí není vidět konce v houští a nalevo tvoří její hranici kolmý sráz k moři, hluboký asi 5m. Nikam dolů už nelezu, nikam do neznámého houští se mi taky nechce a tak studuji tu přímou cestu přes ohradu a zvažuji riziko. Cesta přes ohradu má sotva 50 metrů, ohradník zdá se není pod proudem, krávy jsou jen tři. Tedy, pokud jsou to krávy. Rohy mají docela dlouhé, pak je celkem jedno, zda mě nabere rohem kráva nebo býk.



Den třináctý, Muxía


Připadám si jako ve špatném snu. Jakoby se dnes na stezce odvahy zhmotňovaly všechny mé strachy a noční můry. Chybí snad už jen hejno obřích slizkých žab! Snažím se chladnou hlavou kalkulovat všechny své možnosti, když v tom zaslechnu hlasy. Z kopce za pastvinou sestupuje početná skupina. Počkám tedy až dojde dolů, co udělá. Když do ohrady bez rozpaků vstoupí první trojice, usoudím, že má zase strach velké oči. Krávy si jich sotva všimnou a ještě spíš couvají, než že by útočily. Jdu tedy také a jakmile se setkáme, ptám se na radu. Sic mluví jen španělsky, nějak se dobereme stejné informace jako u předchozích. Alternativní cesta po pobřeží, ještě dnes tam určitě dojdu. Oni už jdou dvě hodiny. Když se ptám na cestu napravo, kterou jsem zahlédla z kopce, odvětí, že to je asi silnice. Už nemám sílu ani odvahu se drápat nahoru a dolů cestou necestou strmými výběžky nad oceánem. Posledních 6km dojdu sice po asfaltu, ale na jistotu.

Den třináctý, Muxía

Kilometry na ukazatelích podél cesty ubíhají a v dálce slyším nějaké rány, jakoby střílely salvy z děla nebo v lomu. Až dodatečně zjistím, že je to ohňostroj na oslavu sv. Guillerma. Za jednou ze zatáček se mi ukáže pobřeží a v tu chvíli opět chytnu paniku. Zdá se být tak daleko, silueta věže na něm je rozhodně dál než půl hodiny cesty. Spíš několik hodin. Naštěstí ale vidím až na Faro de Camarińas, daleko za Muxía. Ta je schovaná za kopečkem a skutečně je doslova za rohem.

Den třináctý, Muxía, Nosa Senora da Barca

Nechám se zlákat poslední polní cestou na pláž a zase odbočím. Dnes mě ta alternativní cesta nějak přitahuje, ikdyž se jí rozum už brání. Nebe už je blankytné s pár něžnými obláčky a zátoka u písčité pláže přechází od tyrkysové po tmavě modrou. Kochám se výhledem a brodím pískem, dokud mi nedojde, že zpět na silnici budu muset tak 12m skoro kolmým srázem nahoru. Po ní už proudí davy Poutníků a nechápavě hledí na mě dolů, kde jsem se tam vzala. Vyšplhám zpět a odkroutím si poslední dva kilometry podél silnice. Dav za mnou mi připomíná, že může ještě být boj o postele a tak zrychlím.

Albergue municipal v Muxía je moderní stavba z pohledového betonu, kde oko architekta neví, kam dřív hledět. Ale nejprve se ubytovat, až pak kochat. Míst je naštěstí dost, je teprve půl třetí. Jen mně ten dnešní den připadal nekonečný. Němka, Rakušanka i Australanka jsou dávno tady. Cesta prý byla krásná a pohodová lesem. Zřejmě se nepotřeboval nikdo kromě mě poslední den ještě hodně poučit. Jen já mám nohy plné trnů, jeden vedle druhého tak nahusto, že nemá smysl je tahat. Nechám je vyhnít, ještě mi pár dní budou připomínat mou pošetilost. K písku v puchýřích se tak přidal další neplánovaný suvenýr.


Den třináctý, Muxía

Když ze sebe smyji všechen ten dnešní stres, vydám se směrem k Faro de Muxía, k důvodu, proč jsem sem chtěla jít. Kostel Nosa Senora da Barca leží na výběžku do oceánu obklopen velkými balvany, o které se tříští vlny. Pohled, který jsem chtěla vidět na vlastní oči. Tady končí má pouť. Dechberoucí pohled podpořený větrem, měnícím se světlem, stále se honícími mraky a hrou dudáka.


Den třináctý, Muxía, Nosa Senora da Barca

Jsem na konci. Třináct dní Cesty je za mnou. Každý jeden z nich mě něco naučil. A ten poslední to korunoval. Vzpomínám na všechny, které jsem potkala. Na své Souputníky i Průvodce. Na ty, kteří doma čekají na zprávu, že žiju, i na ty, kteří si ji už nepřečtou.

Ze střechy albergue pak s ostatními Poutníky sledujeme překrásný západ Slunce. Je po desáté a albergue už je zamčená. Na pobřeží už se nedostaneme, ale střešní terasa také není k zahození. Stojíme tu všichni už většinou v pyžamu a kocháme se pohledem, který tak krásně uzavírá naši pouť. Zítra nastoupíme do autobusu, vrátíme se domů a život se vrátí do starých kolejí. Ikdyž asi pro nikoho z nás už nebude stejný jako dřív.



Den třináctý, Muxía




Den třináctý, Muxía




Den třináctý, Muxía

































Den třináctý, Muxía