čtvrtek 11. srpna 2016

O Puchýřích a jiných radostech



Dostala jsem tolik rad, s kolika lidmi jsem o puchýřích mluvila. Před cestou, během ní i po ní.
Mazala jsem nohy vazelínou po ránu, mastí s glycerinem odpoledne po umytí i znovu večer. Používala jsem náplasti na puchýře, koupila si speciální ponožky.

Přesto se mi udělaly dva obří puchýře pod mozoly na bříškách chodidel hned první den a rovnou praskly. S tím už moc nenaděláte. Snažila jsem se tedy změnit chůzi a nechodit špička - pata, ale naopak. Je to fajn se ve 33 učit znovu chodit. Na den to pomohlo, jenže třetí den se mi udělal puchýř velikosti desetikoruny zezadu na patě pravé nohy. K tomu pár drobných puchýřků na prstech, které ani nestály za pozornost. V den pátý se mi zvětšil malíček pravé nohy na dvojnásobnou velikost.

Pak už nešlo chodit ani pata – špička. Šlo jen belhat se, ulevovat pravé noze a víc zatěžovat tu levou. Ta mi za to náležitě začala děkovat zánětem v záprstních kůstkách, jak mi osvětlil po návratu podiatr. To byl důvod, proč jsem každý den ke konci chůze a po dojdutí do cíle nemohla vydržet ani stát .

Šestý den přehodnocuji veškeré své životní strasti a na první místo se dostává bolest malíčku jako hodnotící kritérium. Ať už mi kdy bylo sebevíc zle, tak jako ten malíček nic nebolelo.

Říká se, že těm, koho bolí srdce, hlava nebo duše, se jde Camino lépe, protože pak necítí bolest a únavu nohou. Soustředí se na jiné věci. V každém případě Vás Camino naučí poslouchat své tělo a mít ho v souladu s hlavou, srdcem a duší.