úterý 30. srpna 2016

Po návratu



Když se vrátím po třech týdnech zpět, je to obrovský šok. Sotva za sebou zavřu branku do zahrady, padne na mě podivný splín a tak sedím za soumraku venku a oddaluji chvíli, kdy otevřu dveře. Domů? Otázka, kterou si často kladu, u sebe, i v souvislostí se svou profesí. Co je to doma? Asi místo, kde se cítíme dobře. V tom případě jsem doma byla i celé minulé tři týdny. Bylo mi tam dobře.

Žila jsem už ve třech různých zemích, stěhovala se asi 10x. Všude mi bylo svým způsobem dobře i zle, ale pořád ještě jsem nenašla místo, kde by to bylo opravdu Doma. Vstoupím dovnitř a najednou si uvědomuji tu rozlehlost a prázdnotu. Po třech týdnech spím sama v místnosti, bez špuntů do uší.

Ráno stojím bezradně před skříní a říkám si, že mám asi moc věcí. Já, vyhlášená tím, že než si něco pořídím, třikrát si rozmyslím, zda to vůbec potřebuju. Stejně toho mám moc. Na pouti jsem se obešla jen s tím, co jsem měla v batohu o obsahu 35 litrů. Toho moc  není. Ted´ nevím, co si obléct a tak šahám po tom, co mám navyklé, pohodlné kalhoty a tričko, barefooty nebo sandále. Po týdnu mi sestra sdělí „Už sundej ty poutnický hadry a oblíkej se normálně. Vem si třeba sukni.“.

Nejradši bych pořád chodila. Tedy spíš popobíhala. Připadá mi, že chodím rychleji a lehčeji než dřív. Jako bych s těmi pár kily shodila především spoustu vnitřní tíhy. Domlouvám si pracovní schůzky tak, abych se mohla co nejvíce projít. Chodit je prostě normální, silně zanedbávám i kolo.

Na otázky, jaké to bylo na pouti první měsíc odpovídám jen „skvělé, úžasné, parádní“. Mám dojem, že to nejde popsat slovy a nikdo jiný tomu stejně neporozumí. Svět se dělí na lidi, kteří šli a proto chápou, a na ty, kteří nešli a těm to zatím nedokážu slovy přiblížit. Popisovat Camino počtem kilometrů, což zajímá převažující část lidí, mi připadá jako ta nejméně podstatná věc. To číslo je pro mě naprosto zbytečné. Naopak vše, co mi připadá podstatné, ostatní stěží chápou.

Jenže i dva měsíce po Caminu se mi o něm stále zdá. Ve snech stále jdu. I ve dne se mi vrací různé detaily, které by jinak byly dávno zapomenuté. Sotva si pamatuju, co jsem dělala před týdnem a přitom Camino po třech měsících popisuju den za dnem jen z fotek a paměti, pouze s minimálními poznámkami. Ten zážitek prostě musel ven.

Nečekala jsem žádnou změnu, ale nic není jako dřív. Něco se změnilo, ale sama jsem stěží schopná to zatím zpracovat. Život se dělí na ten před Caminem a po něm. Nechápu to, co se stalo a děje. Chvíli mám dojem, že mi na Cestě přeskočilo, chvíli mám obavu, zda neprodělávám psychospirituální krizi. Až po delší době narazím na termín „syndrom navrátivšího se poutníka“, kterým to skvěle vystihuje Lucie na blogu Via da Luz

Ať je to, co chce, život po Caminu je lepší než byl před ním!