pondělí 26. září 2016

O Průvodcích podruhé



Na Svatojakubské cestě jsme potkali mnoho Poutníků, které inspirovala kniha Poutník, Mágův deník, ve které popisuje Paul Coelho své putování. Kniha, o jejíž existenci jsem měla povědomí, ale před cestou jsem ji nečetla. Jednak jsem před 15 lety od něj četla jiné dílo a jeho jazyk mi nebyl zcela srozumitelným, jednak jsem po rozhodnutí vyrazit na své Camino přestala číst a sledovat cizí vyprávění. Asi proto, abych si ho v hlavě předem nezobrazovala a nevytvářela nějaká další očekávání, než jsem dosud měla.

Jak mi trefně řekla jedna Rakušanka, když jsem se jí ptala, co ji inspirovalo, zda něco četla nebo viděla nějaký film o Svatojakubské cestě: „Ne, nezajímá mě cizí Camino, zajímá mě to mé.“ Neměla zkreslený pohled ani vytvořená očekávání jiným příběhem. Pro mě už bylo pozdě, už jsem toho četla a viděla dost, ještě předtím, než jsem se rozhodla. Přestávka mezi Rozhodnutím a Cestou už to nezachránila. Už jsem měla zkreslený pohled a vytvořená očekávání.



 
Přesto jsem dva měsíce po návratu usoudila, že už by to zase šlo a zapsala jsem se na čekací listinu v knihovně. Jaké bylo mé překvapení, když jsem pak knihu četla a narážela na to, co jsem sama nedávno napsala. Jak intuitivně jsem psala Poutník, Cesta, Tradice nebo Průvodce s velkými písmeny, stejně jako Coelho, aniž bych četla jeho knihu. Možná proto, že v češtině neexistují členy, kterými by se dal na nějaké slovo důraz. Možná proto, že jsem se začala nedávno učit Němčinu, která má podstatná jména s velkými písmeny. Nejde ale ani tak o velká písmena, jako o podstatu vyprávění. 

Když jsem psala na začátku svého blogu O Průvodcích, ani jsem netušila, jakou další symboliku to v sobě má. Sic jsem označila všechny, které jsem potkala, za své Průvodce. Ale až v okamžiku, kdy jsem se rozhodla jít Camino podruhé, tentokrát s dalšími Poutníky začátečníky, došlo mi to. Tak, jako pro mě byla nejdůležitějším Průvodcem M., která šla podruhé, i já nyní budu ve stejné pozici. Snad se jí zhostím dobře. Jednou jste tím, kdo je prováděn, podruhé jste Průvodcem.

Ať už jste na Svatojakubské Cestě nebo jinde, není průvodce jako Průvodce.
S díky všem, kteří mi byli Průvodci na mé Cestě. A s díky předem těm, kteří mě nechají být svým Průvodcem. Určitě mě to naučí něčemu dalšímu, co se mi na Cestě i v životě bude hodit.

pátek 23. září 2016

O odpuštění



Svatý rok, nebo rok milosrdenství je vyhlašován v křesťanské tradici každých 25let už od roku 1300 a mimořádně i mimo tento termín, jako například letos. Takový rok je dobou odpuštění dluhů a hříchů, viz wikipedie. V letech odpuštění míří na poutní cesty, nejen do Santiaga, mnohem více poutníků než roky jiné. Minimálně z řad těch, kteří náboženství praktikují a tyto posvátné roky pro ně hodně znamenají. Jenže kolik z těch, co náboženství nepraktikují a víru mají skrytou tak nějak i sami před sebou, jde s tou ideou zastrčenou někde hluboko v podvědomí? S očekáváním, že jim bude odpuštěno. Ale kým?

Když o roku odpuštění víte, tak nějak podvědomě se Vám vkrade do hlavy a přemýšlíte o něm po cestě. O tom, komu a co byste měli odpustit Vy. Od koho byste se rádi odpuštění dočkali. Nakonec se ale stejně zarazíte na tom, že abyste došli klidu, musíte odpustit především sami sobě. Přestat se trestat za své nedostatky, za chyby, které jste udělali, i za to, co jste nezvládli udělat. 

 
V životě nejde nic vrátit, udělat krok zpět. Nejde se vrátit na křižovatku a jít jinou cestou, můžete jít jen kupředu. Můžete se sice ohlédnout a na rozdíl od putování po skutečné cestě vidíte i zpět za horizont, vše za ním je však rozmazané. Jsou to Vaše vzpomínky, které si pamatujete tak, jak jste si je do mysli chtěli uložit. Někdy je za horizontem nebe růžovější, někdy černé.

Očekávání přináší ta nejhorší zklamání. Očekáváme něco od sebe, od okolí, od života, od osudu nebo od Boha. A když se naše očekávání nesplní, jsme zklamáni.Očekávat odpuštění z vnější jen za to, že někam dojdeme, třebas ve Svatý rok, značí jen to, že jsme se ještě nepoučili.

Tím, že absolvujeme jakoukoli cestu, i Svatojakubskou, nám pravděpodobně nikdo z vnější neodpustí. Ale začneme být schopni odpouštět, okolí i sami sobě.

čtvrtek 22. září 2016

" Jak můžete vědět, kam až zvládnete doletět, když nikdy neroztáhnete křídla? "
"How can you know, how far you can fly, if you never spread your wings?"
nápis v podchodu mezi Padronem a Teo

pátek 16. září 2016

O varováních



Hned v první dny jsem dostala od ostatních Poutníků varování: „Camino je návykové, jednou začneš a nebudeš chtít přestat“. I přesto jsem šla, spolu s těmi, co šli podruhé, potřetí, poxté. Mnoho z nich šlo druhé Camino v krátkém sledu za sebou, nejprve vloni na podzim a pak hned letos na jaře. Nebo potřetí během 12 měsíců. Již devátý den je mi jasné, že varování nevarování jsem tomu propadla, viz vývoj myšlenek jedné Poutnice začátečnice.

V podstatě nejde ani tak cestu do Santiaga. Je to něco, co nelze popsat, ať se snažím sebevíc. Něco, co se stane někde mezi Vaší myslí a nohama a pak to ve Vás zůstane. Snažíte se připomínat si to, chodíte ostošest, a když začnete mít dojem, že to vyhasíná, rozhodnete se vydat se tam znova. Možná znovu do Santiaga, možná do Říma, na Zelenou horu nebo jen za kopec. Jen nenechat ten plamen zhasnout.
 
Všechna varování však nedostanete takto naservírována a řečena napřímo. Některá se skrývají za náznaky a symptomy a když Vám konečně dojdou, je většinou pozdě . V tomto ohledu je geniální naše tělo a mysl, propojeny v jedno. Když je uvnitř něco špatně, nejprve nás tělo lehce varuje náznaky, pak pošle několik symptomů a když ani ty neposlechnete, skolí Vás to. Jenže mysl naopak často stávkuje a nevnímá ani to, co jí říká vlastní tělo. Nedokážou se domluvit jedno s druhým a přitom k sobě mají tak blízko. Paradoxně tak, jako se často nedokážeme domluvit ani s těmi nám nejbližšími. K těm, co jsou nám nejblíže, se chováme nejhůř a i sami sobě jsme tím největším nepřítelem.




V naslouchání těla a mysli Vás putování naučí hodně. Mysl si uvědomí, jak potřebné jsou zdravé nohy a nohy si najednou uvědomí, jak důležitá je mysl, která je pohání kupředu. Takže příští náznaky, které Vám tělo vysílá, si už uvědomíte velmi záhy. Varování, která přišla mně v poslední dny, mne jen utvrdila v tom, že jsem se rozhodla správně. Vím co mi říká tělo i co křičí mysl: "Něco je špatně". Nehodlám čekat na to, až mě to zase skolí. Takže v říjnu mě čeká další putování.

Musím Vás varovat: „Camino je návykové, jednou začnete a nebudete chtít přestat.“

středa 14. září 2016

Náklady



Ať už jdete z důvodů turistických, duchovních, náboženských nebo sportovních, jednou Vás ta otázka napadne. Co ta sranda bude stát?

Nemá smysl psát zde, kolik jsem utratila celkově já. Každý máme jiné životní potřeby a jiné nároky.
Stručný přehled ale uvést můžu, každý ať si z něj vybere.

Doprava:

Let do Porta z Prahy v turistické sezóně je s ČSA přímý, trvá kolem 3 hodin  a dá se pořídit cca za 2500,-Kč.
Zpět můžete letět také tak, což znamená dopravit se ze Santiaga do Porta autobusem nebo vlakem, oboje kolem 4 hodin za 20-50e.
Nebo můžete letět přímo ze Santiaga de Compostela s přestupem, možností je spousta, např. přes Madrid, Barcelonu, ale i Londýn nebo Paříž.

Já letěla přes Barcelonu a zdržela se tam čtyři dny. Let Santiago- Barcelona mě stál 1236,-Kč a Barcelona – Praha 2733,-Kč.

Pro vyhledávání letenek jsem používala web www.skyscanner.com

Doprava autobusem ze Santiaga na letiště je za 3e, do Cee mě stála dvou hodinová jízda 12,15e.
Přesun 15km vlakem v Portugalsku nás stál 1,65e na osobu.


Ubytování:

Jako poutník s credencialem můžete nocovat v albergue municipal (obecní ubytovna) za předpokladu, že jdete pěšky, jedete na kole, na koni nebo jdete pěšky s podporou vozidla a zároveň máte za den alespoň dvě razítka. Ne vždy je bylo možné získat, podstatné však bylo prokázat, že jdete pěšky (vzhled a puchýře mluví za vše).

Ceny za albergue jsou uvedeny zde v seznamu těch, které jsme využily.

V Portugalsku zřizuje albergue municipal Červený kříž a často jsou „donativo“, tzn. za dobrovolný příspěvek. Placené jsou za 5-6e.

Ve Španělsku jsme využily nejen albergue municipal, ale i několik soukromých.
Cena za municipal je většinou 6e, za soukromé 10-12e.

Ve velkých městech, jako Porto a Santiago jsme využily hostely, kde byla cena 14,5e (Porto) – 19e (Santiago).

Jídlo:

Co se jídla týče, máte několik možností.
Nakoupit si zásoby a tahat je dennodenně na zádech s sebou. Vařit si můžete v kuchyňkách v albergue, ale u nás tak obvyklá varná konvice je zde raritou, s tím je třeba počítat.

Druhá možnost je mít drobné zásoby na pár dní, třeba muesli tyčky nebo ovoce, a jinak se stravovat v restauracích. Tuto možnost jsme zvolily my. Snídaně v podobě káva s mlékem (Café con leche) a croissant stála ve Španělsku kolem 2,5-3e. Čerstvě vymačkaná pomerančová šťáva kolem 1,8e. Káva samotná 1-1,2e. Portugalsko bylo v tomto ohledu až o 50% levnější, káva za 0,6e.
Před den jsme jídlo řešily lehkým obědem ve formě bocadillo (sendvič nebo spíš bageta, prostě bílý chléb naplněný něčím dle vašeho výběru). Ceny byly dle náplně, kolem 2-3e.

Na večeři jsme se snažily využívat poutnických menu (menu del peregrino / pilgrim menu), které Vám dává na výběr z několika předkrmů, hlavních jídel, často nabízí desert nebo kávu, pití a někdy i víno.
Ceny se lišily od 8 do 12e, standart kolem 10e. Za tu cenu ochutnáte místní speciality, hlavně dary moře stojí za to, a najíte se po celém dnu až k prasknutí.

Obecně platí, že i v nejzapadlejším zaplivaném baru na vesnici mají obří presovač a dostanete výbornou kávu. Čím hůř podnik vypadá, tím lepší je obsluha a naopak. Navíc si nepřipadáte ve svém stavu nepatřičně v nóbl podniku:) Jen se nenechte zmást tím, že nikde předem neuvádějí ceny a téměř nikde nepotkáte jídelní lístek nebo něco, z čeho byste si vybírali (kromě servírovaných večeří).

Za den tedy můžete celkově utratit něco mezi 20 - 30e, pokud se stravujete v místních restauracích.
Pokud nosíte zásoby na zádech, tak asi kolem 12 - 20e, ale to opět závisí na Vašich nárocích.
Moc jiných nákladů jako poutník většinou nemáte. Credencial stál 1,5e.
Případně koupíte nějaký ten dárek. Pro zajímavost pohled mě stál 0,5e za kus a známka do ČR za 1,15e.

Nakonec paradox, který byl pro mě opět jedním velkým poučením. Na cestě jsem si šetřila peníze tak, aby mi něco zbylo na pár dní v Barceloně. Nebyla to nutnost, jako každý novodobý poutník jsem měla v záloze v kapse kartu, ze které bych peníze vybrala. Ale nechtěla jsem příliš rozhazovat, protože to není mým zvykem a navíc jsem věděla, že tu rezervu na poslední dny mám i v hotovosti.

Ze začátku máte trochu obavy, abyste o své cennosti během cesty nepřišli, ale postupem času si uvědomíte, že mezi místními je Poutník celkem považovanou osobou a ne někým, kdo je určen k okradení. A v albergue mezi ostatními poutníky jsme si všichni celkem rovni, navíc se stále potkáváme a hospitaleiro má naše nacionále. Takže si jako já necháte pátý den svůj mobil klidně celou noc bez dozoru v hromadné koupelně. S touto důvěrou dojdete do Santiaga a množství lidí a žebráků na ulicích Vás začne lehce upozorňovat na to, že je něco jinak.

Když na tomto obláčku důvěry doplujete do Barcelony, sice máte v paměti všechna ta varování o kapsářích, ale snadno se vám stane, že se zapomenete. A tak mě před chrámem Sagrada Família okradla kapsářka léta ohraným trikem o naspořených 100e. Dokonce tak, že jsem si toho v tom okamžiku ani nevšimla. Jen mi po zádech přejel podivný pocit, že něco je špatně. Prázdné peněženky jsem si všimla až za hodnou chvíli.

Nemít za sebou Camino, asi bych měla zkažené všechny dny v Barceloně. Takto to pro mě bylo jen dalším velkým poučením o šetření na nepravé místě v nepravou chvíli. Ta kapsářka holt byla natolik šikovná, že si to zasloužila. Snad je využila dobře. A já si místo plánovaného dárku pro sebe na památku dovezla něco zcela odlišného. Připomínku něčeho, co mi nikdo neukradne.

Nic není v životě zadarmo, ale všechno nejde koupit za peníze.

úterý 13. září 2016

O hodnotách


Napadlo Vás někdy zamyslet se nad tím, jakou hodnotu má hodina Vašeho života?

Od doby, kdy jsem na volné noze, se tu hodnotu stále učím určovat a uvědomuji si tu zásadní otázku čím dál častěji. V průběhu posledních pěti let narostla několikanásobně. Stoupla natolik, nakolik si vážím své práce a svého času já. Pokud si svého času a práce nevážíte především vy, nebudou si ji vážit ani ostatní. Předně ji musíte ocenit vy sami.

Tu pracovní hodinu již ocenit umím, ale ty ostatní, ty jsou nedocenitelné.

Jakou hodnotu by měla hodina Vašeho času na tomto místě?
 
Jak už jsem o tom psala v článku O čase. Když jsem vyhlásila 3 týdny volna na Cestu, slyšela jsem ze všech stran o tom, jak se mám, že si to mohu dovolit, vzít si tři týdny dovolenou. Jsem živnostník a pojem dovolená neznám přes 4 roky. Nikdo mi neproplatí ani jediný den volna, natož obvyklé 4-5 týdnů ročně jako u běžných zaměstnaneckých poměrů. Nemám na placenou dovolenou nárok, mohu si naordinovat pouze neplacené volno. Mohu „nepracovat“ jak dlouho budu moci, pokud si na to ve zbývajícím čase vydělám. O to víc si svého času vážím, ať už času na práci nebo času na soukromí. 

Letošní volno jsem vyhlásila po dvou letech, i s tím rizikem, že po návratu nebudu mít práci. Po celkových čtyřech letech, kdy mě doháněly zdravotní problémy a stavy vyčerpání ze střídavých období bez práce a střídavých extrémních návalů zakázek. Začne to nevinně občasnými bolestmi zad, cukáním očních víček, svalů, rozostřeným viděním, pokračuje poruchami spánku a trávení. Pak jednoho dne skončíte v ordinaci lékaře jako troska. Už jsem to nechtěla zažít.

Ty čtyři měsíce od začátku Camina, respektive tři po návratu jsem sršela energií, nápady a radostí, jako nikdy za celý svůj život. A to vázalo další energii, přitahovalo nápady a kumulovalo práci a radost. Poprvé v životě jsem se cítila šťastná. K jakému poznání můžete po 300km dojít!

Jenže neznám rozumnou míru, stále se snažím vyhovět všem a ještě se učím říkat NE, ať v práci nebo soukromí. A tak jsem ve víru energie, přibývajících zakázek a požadavků okolí kradla z víkendů, spánku, volna, až jednoho dne z ničeho nic nepozorovaně přišlo to cukání znovu. A pak ze dne na den přišel pád.

Kromě příčin podobných těm jako jsem zažívala roky předtím, které už dokážu eliminovat, se ukázala i příčina další a tu ještě zpracovat neumím. Já už si hodnotu a směr svého života dokázala uvědomit, ale okolí jakoby se s tím neumělo vyrovnat. Nevím, jak se vypořádat s tím, že moje vzrůstající energie, radost a štěstí jsou pro jiné problémem.

Záda nás někdy bolí, protože neseme na ramenou větší zátěž, než uneseme. Někdy si ji naložíme sami, někdy nám ji naloží okolí, někdy jim to prostě svou neschopností říct NE pomůžeme naložit. 

Jenže vaz to zlomí jenom nám. 

Náš život má takovou hodnotu, jakou mu sami dáme. Pokud si svého života neceníme sami, šeredí s ním i ostatní.

neděle 11. září 2016

Svatojakubská mušle

Několikrát jsem již zmínila Svatojakubskou mušli, ale zatím jsem tento symbol nevysvětlila. Nejlépe to však vystihne citace z Wikipedie:

"Symbolem poutníků putujících do Santiaga de Compostela je svatojakubská mušle. Původ mušle pochází z legendy, podle které portugalský rytíř stál v blízkosti přístaviště, kde stála loď, která přivezla ostatky svatého Jakuba do Španělska. Když jeho kůň viděl podivuhodný a světlý třpyt, který dopadal z hvězd na apoštola, byl z pohledu tak vyděšený, že skočil do vody a vzal s sebou do hlubin i rytíře. Rytíř byl zachráněn a vytažen na palubu. Zachránci plni úžasu viděli, že jeho tělo bylo zcela pokryto svatojakubskými mušlemi. Existují i další legendy, které se váží ke Svatojakubské mušli. Všechny mají v podstatě stejnou předlohu příběhu, totiž svatým Jakubem zázračně zachráněné lidi."

Svatojakubská mušle, památník v lese mezi Redondelou a Pontevedrou


Symboly Poutníků jsou kromě Svatojakubských mušlí i hůl, klobouk, plášť a tykev, dříve užívaná jako nádoba na vodu. Občas potkáte někoho respektujícího celý tento oděv, i my ho potkaly. Ale většina Poutníků dnes u sebe nosí jako svůj symbol právě Svatojakubských mušli, pověšenou na batohu nebo menší na krku.

Svatojakubská mušle se španělsky řekne la concha a kromě značení ji potkáváte každým okamžikem všude podél cesty.

Moje mušle si ke mě našla cestu sama, mnozí ji dostanou darem od jiných Poutníků. Většinou si ji však můžete koupit na začátku nebo v průběhu cesty. Třeba tu s namalovaným červeným mečem la espada, symbolem Svatojakubského řádu.



pátek 9. září 2016

O ne/bezpečí prošlapaných cest



Je to pár dní, co jsem napsala, jak je třeba dívat se před sebe, abychom nešlápli vedle. A tak jsem si dnes rozbila...koleno:)

Jdete známou cestou, už po tisící a ztrácíte obezřetnost. A tak se stane, že šlápnete na shnilé prkno lávky a než se nadějete, zlomí se pod Vámi.

Možná jako upomínka toho,že jsem šla znovu cestou, kterou jsem si nedávno sama zakázala. Že jsem opět udělala něco, co jsem se rozhodla nedělat, nenechat se do toho dotlačit. Tak můžu pár dní, než sleze modřina a vyhnisají rány, přemýšlet o tom, proč se nechávám dotlačit do toho, co dělat nechci. Proč se snažím zavděčit někomu, komu nic není dost dobré. Proč podléhám tlaku okolí a jdu cestami, které si jiní nalinkují, sami jimi nejdou, ale naplánují je ostatním.

„Než se vdáš, tak se to zahojí“, říkali mi v dětství. Času je tedy dost. Ale jestli se do té doby poučím, to už neříkali. Viděla bych to jako to podstatnější.

Před půl rokem bych se s klením otočila na patě a šla si domů lízat rány. Dnes jsem suše konstatovala, že noha není zlomená a tak lze jít dál. V tom mi přineslo Camino velkou změnu, v nadhledu a uvědomění si, že pusu ani koleno si nerozbijete bez příčiny. A hlavně mě utvrdilo ve vědomí, že jít svou neprošlapanou cestou je lepší, než se nechat dotlačit na tu prošlapanou nebo cizími nalinkovanou.

středa 7. září 2016

O chození na boso



V článku O chůzi jsem se zmínila o tom, že jsem putovala v barefoot botách. Barefoot, nebo bosé boty, simulují chůzi naboso, neposkytují nohám žádnou umělou podporu, jsou lehké a mají ohebnou podrážku. Internet je plný článků jejich příznivců, pěkné čtení je například na webu Naboso.cz. Tak jako příznivce mají i kritiky, kteří připomínají, že nejsou vhodné na tvrdý povrch ani pro lidi s ne zcela zdravou nohou.

Své první bosé boty jsem si pořídila v roce 2013. Náhodou jsem na ně narazila v obchodě, bylo to zamilování na první pohled a láska po prvním kroku. Bylo to jako obout si bačkůrky, pohodlné, lehké, nikde nic netlačilo. Nosila bych je nejradši pořád. Druhý pár už jsem si pořídila cíleně, od značky Keen, opět srdcová záležitost. Ty byly určeny pro Svatojakubskou cestu. Žádné jiné boty jsem prošlápnuté neměla a tyto není nutné předem prošlápnout. Bylo rozhodnuto.

Moje boty u brodu mezi Viana do Castelo a Caminha


Ušla jsem v nich kolem 300km v kuse, což naprosto šokovalo fyzioterapeuta, kterého jsem po návratu navštívila. Bolest v levé noze přetrvávala i další týdny, takže jsem se rozhodla nechat si udělat podologické vyšetření, zda náhodou není někde něco špatně. Zajímavá zkušenost, která Vám odhalí jak  vlastně chodíte. A případně se to ve 33letech začnete učit znova a lépe. Mimojiné mi to ukázalo, kde je příčina mé odvěké potíže s puchýřem na malíčku, který mi na Caminu pěkně zavařil. K řešení stačí málo, 10cm kineziologické pásky. Nicméně mi bylo doporučeno nechodit v barefoot botách tak dlouhé tratě:)

Mnoho Poutníků se podivovalo mým botám a vinily je za puchýře.Těžko říct, zda volba obutí na ně měla vliv. Popravdě je mám i z jiných bot, mnohem rychleji a na více místech. Sice jsem cítila každou nerovnost při chůzi po křivolakých dlážděných cestách, kterých je na Caminu spousta, ale na rovných površích a hlavně měkčích cestách to bylo bez problémů. Ve tvrdých pohorkách bych trpěla mnohem víc, tak jako jiní, kteří měli nohy sedřené do krve.

Nelituju toho, že jsem v barefootech šla a jelikož jsem již téměř prošlapala další pár, vyhlížím si nové. Tak nějak máte lepší spojení s cestou, po které jdete. Když tomu propadnete, nemůžete přestat. 
Ať jde o chození na boso nebo o Camino.

pondělí 5. září 2016

O Idealizaci

Než jsem se vydala na Camino, vyslechla jsem si spoustu názorů o tom, jak jsem šílená, jak je to nebezpečné, nebo alespoň nepochopitelné. Od doby, kdy jsem se vrátila, ukázala fotky a začala psát blog, reaguje spousta lidí naopak tím, že by chtěli jít také.

Je snadné odsoudit něco, co neznáme. A ještě snazší si to zidealizovat. Možná fotím pouze krásné momenty, možná to popisuju moc ideálně jako procházku růžovou zahradou. Ale třeba den třináctý je ukázkou toho, že to tak nebylo. Něco prostě krásně nevyfotíte.

Byly dny, kdy jsem silně pochybovala o tom, že dojdu. Noci, kdy jsem nemohla spát bolestí. Momenty, kdy jsem byla zcela ztracená. Chvíle, kdy mě bolel každý krok. Večery, kdy jsem pod matrací pátrala po stopách štěnic. Rána, kdy jsem šla potmě a o hladu několik kilometrů. Místa, kde jsem cítila strach. Okamžiky, kdy mě zcela pohlcovala pochybnost a marnost.

Mozek má tendenci zapomínat, idealizovat si to dobré a v rámci toho potlačovat ty špatné okamžiky, aby se člověk nezbláznil. Nakonec si tak pamatujete především to krásné, co Vás potkalo. Ale jen díky srovnání s tím špatným vidíte to dobré. Samo o sobě ani jedno nemá tu pravou váhu, nemá srovnání.

Cestou z Porta na pláži Matosinhos stojí Obelisk na Praia da Memória. Když k němu směřujete od jihu, majestátně se tyčí v idylickém zátiší květin na písečných dunách, s blankytným nebem a vlnami oceánu tříštícími se o skály na pozadí. Stačí se však pár desítek metrů za ním otočit o 180 stupňů a vidíte zcela odlišný obrázek. Díváte se na stejnou věc, s odstupem několika minut, ale z jiného úhlu, v jiném světle a v jiném kontextu. Za obeliskem se s podobnou majestátností tyčí věže rafinérie.

Porto, Matosinhos, Obelisk na Praia da Memória


Jaký je skutečný obraz toho místa a který z nich si uložíte do paměti víc? Někdo má tendence si to idealizovat a uloží si do paměti první obraz. Jiný odsoudí existenci rafinérie a utkví mu spíš paradox druhého pohledu. Ale ve skutečnosti k tomu místu patří obrazy oba, skládající se v jeden celek.


Porto, Matosinhos, Obelisk na Praia da Memória


Na jakékoli cestě, nejen Svatojakubské, je dobré dívat se před sebe, abychom nešlápli vedle. Podívat se občas za sebe, abychom viděli jakou cestu jsme ušli. A rozhlížet se kolem, abychom viděli i jiné cesty, než jsou ty přímo před námi. Mít kompletní obraz dřív, než něco odsoudíme nebo zidealizujeme.

sobota 3. září 2016

O Věcech



Sepisuju seznam věcí, které jsem měla s sebou na tři týdny a srovnávám ho s tím, co si člověk bere na tři dny nebo co celkově vlastní. Je toho hodně nebo málo? Co skutečně potřebujeme k životu? Kolik věcí je dost?

Jistě, jsou věci, které nám dělají život jednodušším a pohodlnějším. Ale kde je hranice mezi zjednodušením života a pohodlností?
Jsou věci, které život zkrášlí. Ale to, že se mi něco líbí ještě neznamená, že to musím vlastnit.

Ano, zbožňuji a oceňuji práci designérů, nábytek, kola, auta, boty, všechny ty věci, které umí být užitečné i krásné zároveň. Jenže sedět můžu jen na jednom křesle, unosím jen pár bot, jezdím jen na jednom kole a autem sotva jednou za týden. Takže to dilema, zda se mi líbí víc Fiat 500, VW transporter T2 nebo Mini je zcela bezpředmětné. Neužiju ani jedno. Krása aut je především při jízdě, bot při nošení a křesel při sezení.

Neoznačuju se za minimalistu, za příznivce dobrovolné skromnosti ani jinak. Minimalismus mám díky své profesi spojený jen s japonskou architekturou. A skromnost není jen o přístupu k věcem. Prostě to tak mám a není potřeba to nijak škatulkovat. Vlastnictví je pro mě především závazek. Jak praví Malý princ: „Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal.“

Zastávám zásadu, že vše skutečně potřebné k životu má být člověk schopen unést. Vše ostatní Vám může zpříjemnit a zjednodušit život, ale v podstatě se bez toho obejdete. Jediné věci, ke kterým mám vazbu jsou ty, které mám jako vzpomínku na něco nebo na někoho. Ty si hýčkám a těmi se těším. U všech ostatních věcí je pro mě podstatné to, zda je skutečně potřebuji.

Jenže ty potřeby máme každý různé.

Na otázku „Co si mám vzít s sebou na Camino“ odpovím „Vemte si vše, co považujete za nezbytné. Ale počítejte s tím, že to pak budete muset unést. Sami. Každý den.“ Je to na Vás, kolik si toho naložíte do batohu na záda nebo kolik potřebujete vlastnit v životě. Je to jen Vaše břímě a Vaše zodpovědnost. Nemůžete ale očekávat, že je za Vás někdo převezme.

čtvrtek 1. září 2016

Co s sebou

Aktualizovala jsem stránku praktické informace, včetně seznamu, co s sebou


Co jsem měla s sebou

Batoh o obsahu 35l

Barefoot boty a sandále
Spacák
Láhve na vodu 2l

2x triko s krátkým rukávem
Triko s dlouhým rukávem
Mikina
Bunda
Pláštěnka
Dlouhé kalhoty
Tříčtvteční kalhoty
4xponožky
Podkolenky
5x spodní prádlo
Triko a legíny na spaní
2xŠátek
Ručník

Lékárnička (náplasti, náplasti a ještě trochu náplastí, rozpustné magnesium, něco na průjem, na bolest a na sražení teploty, nůžky, kompresní obinadlo, vazelína)
Hygienické potřeby
Krém na opalování
Špunty do uší

Kapsa na doklady
Fotoaparát, mobil a nabíječky
Kapesní nůž
Blok a tužka
Pas, pojištění, peníze
Mušle:)

Navíc jsem měla dvě tílka a jedny kraťasy, z čehož dva kusy spolu s tričky zůstaly na Faro de Finisterra. Jeden šátek jsem ztratila už čtvrtý den.
Tučně jsou zvýrazněny položky, na jejichž volbu je třeba brát obzvlášť důraz.
Navíc bych si nyní vzala maximálně čelovku. Ubrat by šlo na oblečení, přepírat můžete všude, někdy lze využít i pračku. Nechybělo mi nic.

Co nemáte, bez toho se obejdete. Nic jiného Vám nezbude:)