pátek 9. září 2016

O ne/bezpečí prošlapaných cest



Je to pár dní, co jsem napsala, jak je třeba dívat se před sebe, abychom nešlápli vedle. A tak jsem si dnes rozbila...koleno:)

Jdete známou cestou, už po tisící a ztrácíte obezřetnost. A tak se stane, že šlápnete na shnilé prkno lávky a než se nadějete, zlomí se pod Vámi.

Možná jako upomínka toho,že jsem šla znovu cestou, kterou jsem si nedávno sama zakázala. Že jsem opět udělala něco, co jsem se rozhodla nedělat, nenechat se do toho dotlačit. Tak můžu pár dní, než sleze modřina a vyhnisají rány, přemýšlet o tom, proč se nechávám dotlačit do toho, co dělat nechci. Proč se snažím zavděčit někomu, komu nic není dost dobré. Proč podléhám tlaku okolí a jdu cestami, které si jiní nalinkují, sami jimi nejdou, ale naplánují je ostatním.

„Než se vdáš, tak se to zahojí“, říkali mi v dětství. Času je tedy dost. Ale jestli se do té doby poučím, to už neříkali. Viděla bych to jako to podstatnější.

Před půl rokem bych se s klením otočila na patě a šla si domů lízat rány. Dnes jsem suše konstatovala, že noha není zlomená a tak lze jít dál. V tom mi přineslo Camino velkou změnu, v nadhledu a uvědomění si, že pusu ani koleno si nerozbijete bez příčiny. A hlavně mě utvrdilo ve vědomí, že jít svou neprošlapanou cestou je lepší, než se nechat dotlačit na tu prošlapanou nebo cizími nalinkovanou.

Žádné komentáře:

Okomentovat