neděle 25. prosince 2016

O Kráse



Většina Poutníků tvrdí, že nejkrásnější na Caminu jsou východy a západy slunce. Také mluví o krajině, přírodě, nebi, slunci, mracích nebo duze. O jevech, kvůli kterým nemusíme chodit do Santiaga. Jsou i u nás. Slunce vychází a zapadá každým dnem, aniž bychom tomu často věnovali větší pozornost. Zatímco si čistíme zuby, chystáme snídani, vyprovázíme děti do školy nebo jsme v práci, slunce vychází skryté za domy, kopci, skryté mimo náš zorný úhel. A tak můžou být východy a západy slunce podobně krásné každý den nejen na Caminu. Jen jim nevěnujeme pozornost.
Zelenější tráva a modřejší nebe, někde tam za hranicemi. Tisíckrát omleté klišé, založené pouze na běžném fyzikálním jevu lomu světla. Když vyměníme malebnou českou kotlinu za pobřeží Atlantiku, bude nám v tu chvíli připadat pobřeží plné dechberoucí krásy. Na týden, dva. Jenže co kdybychom tam žili celý život. Budeme tu krásu vidět stejně jako ve 14 dnech? Nebo nás naopak uchvátí dovolená ve středu  Evropy?
Jedno z kouzel putování spočívá v tom, že konečně dáme prostor zdánlivě obyčejným věcem. Soustředíme se více na každý krok, na svůj dech, na to co vidíme kolem sebe. A konečně tak vnímáme krásu světa. Krásu, která je stále kolem nás, jen ji v běžném životě nedokážeme vnímat.

Krása je v očích toho, kdo se dívá. Když se zapomeneme umět dívat, nemůžeme ji vidět.
Když přestaneme v životě vidět krásu, pomůže vydat se na Cestu, třeba na nejbližší kopec, otevřít oči a dívat se. Za krásou nemusíme chodit za dalekým cílem. Jen ji musíme umět vidět.

Žádné komentáře:

Okomentovat