pátek 2. prosince 2016

O Následcích



Už cestou vlakem z Porta do Caminha mám zvláštní mrazení v zádech, hlavně při příjezdu do Viana do Castelo a pak do Caminha. Jak odlišné je přijít někam pěšky, putovat tam několik dní a pak tu cestu projet vlakem za dvě hodiny. Jak odlišně ta místa vnímáte.
A tak se neubráním nostalgii a druhý den při chůzi mezi Caminha a Baiona vzpomínám ještě vydatněji na svou první cestu, hlavně na první dny při Portugalském pobřeží. Téměř celý den myslím na ty, které jsem tu potkala. Někdo Vám utkví v hlavě i po krátkém setkání a už ho nesmažete. Ikdyž váha toho setkání nemusí být pro obě strany stejná, jednomu z Vás se může zapsat do paměti nesmazatelně.
Má první Cesta na mě zanechala spoustu následků, ale tím nejpřekvapivějším z nich byla touha naučit se další cizí jazyk. Nikoli však dle logiky věci Španělštinu nebo Portugalštinu. Po návratu jsem pojala touhu naučit se Německy, i pro sebe překvapivě. Jazyk, který se mi nikdy nelíbil, spíš jsem k němu měla odpor, když jsem se ho před víc jak 20 lety po dva roky učila. Jazyk, který mi po roce a půl života v Nizozemí připadal jako tvrdá nepovedená Holandština.
Po návratu ze Santiaga mi v hlavě začala naskakovat dávno zapomenutá německá slova i věty. O tři měsíce později, cestou z cyklovýletu po Dánsku jsem kolem půlnoci na německé benzínce učinila rozhodnutí, že je na čase se Němčinu naučit.  Až po čase mi došlo, kdo a jak mě k tomu navedl.
První semínko zasel Američan Chris, který nám u společných večeří na Camino Portugues kladl zvídavé otázky o našich zemích, politice, kultuře i historii. Mimo jiné nám řekl, že jako Evropané máme jednu velkou výhodu v tom, že jsme obklopeni tolika jinými zeměmi a to nás snáze motivuje a vede k naučení se jiného jazyka. Prostá logika, která Evropanovi vůbec nemusí dojít, dokud se na tím nezamyslí z pohledu Američana. Logika, která vysvětluje, proč mnoho anglicky mluvících rodilých mluvčích neumí jiný jazyk. Nic je nemotivuje, domluvit se anglicky už je dnes téměř všude samozřejmostí.
Semínko uložila do úrodné půdy Helga, Rakušanka putující střídavě vlakem a pěšky. Ve věku zcela jistě přes 70 let obdivuhodně plná energie. Když neměla sílu, popojela vlakem a prošla si alespoň zajímavosti v okolí. O každém, koho potkala, si vedla záznam do notýsku a vyfotila si ho. „To je moje Camino“, říkala mi. A pak mi vyprávěla, že svým dětem ve škole zvolila jako druhý cizí jazyk češtinu. Její děti byly ve škole v době, kdy na sever od Vídně probíhala železná opona....
Donutilo mě to poprvé v životě k zamyšlení nad naší vazbou k Němcům a Rakušanům, jinou než v poválečném kontextu. Jak velkou část historie máme společnou, byť nemáme společný jazyk nebo Slovanský původ jako třeba se Slováky. Ještě před 100 lety byla Němčina úředním jazykem i u nás. Dodnes jí mluví přes 200 miliónů lidí, přesto však po historických událostech přetrvává u většiny lidí zvláštní předsudek, tak jako u mne. Když s námi šli dva mladí Němci v pohorkách, neubránila jsem se tomu nejprimitivnějšímu spojení a viděla vojáky v uniformě.
A právě ti Němci, které jsme potkaly, zalili zaseté a uložené semínko. Najednou mi přišlo vysloveně trapné, že nerozumím svým vlastním sousedům.
"Der zuverlässigste Weg, in die Zukunft zu sehen, ist das Verstehen der Gegenwart."
Nápis, který měl jeden z Němců vytetovaný přes oba bicepsy, mi do celého příběhu docvakl až nyní při psaní. „Nejspolehlivější způsob, jak vidět do budoucnosti, je chápat přítomnost“  John Naisbitt.
A abychom mohli pochopit přítomnost, musíme znát minulost.  So ist das Leben.

Žádné komentáře:

Okomentovat