čtvrtek 2. března 2017

O špatných krocích



Děláme je všichni. Chyby, drobné přešlapy, větší šlápnutí vedle, kroky, které nám zvrtnou nohu nebo celý život. V lepším případě šlápneme vedle jednou a provždy se z toho poučíme. Vlastní hloupostí však často ne a ne se poučit, šlapeme opětovně po stejné cestě, stejným směrem, stejně špatnými kroky, které už jsme několikrát udělali.
Zvrtnout si vlastní nohu, rozbít vlastní nos nebo přerazit vlastní vaz však nebolí tolik, jako zkomplikovat Cestu těm, kterým jsme ji zkřížili. Pak nezbývá než přiznat to a omluvit se. Krok, který je pro mnohé tím nejtěžším.
Často věnujeme cizím špatným krokům větší pozornost než svým vlastním. Vidíme je někdy i dřív, než stačí došlápnout. Máme však právo mluvit jim do volby jejich Cesty? Nebo je to naopak naše povinnost upozornit je na slepou uličku, ztrouchnivělý most nebo příkrý sráz?
Každý je zodpovědný za své vlastní kroky. Ty, na kterých nám záleží, můžeme jen upozornit, že se nevydávají bezpečnou cestou. Zda se rozhodnou pokračovat je na nich. Můžeme jen čekat na rozcestí, zda nezaslechneme jejich volání a pak jim přijít na pomoc. Jen nemlčet, nepřihlížet zkáze a neodsuzovat pyšně jejich kroky. Protože nevíme, který bude poslední. Pak se můžeme jen ptát, zda jsme pro ně udělali dost.  
Jsou přešlapy, které nás přivedou na správnou Cestu a nakonec dovedou k Cíli silnější a moudřejší. Jsou šlápnutí vedle, které nás od našeho Cíle na dlouho vzdálí. A jsou špatné kroky, které nás svedou z Cesty nebo přivedou na její konec, protože jeden krok je vždy tím posledním.
Věnováno těm, jejichž špatným krokům jsme nedokázali zabránit.

Žádné komentáře:

Okomentovat